Archiv pro štítek: Dolomity

Přechodné bydliště

Nacházíme se v bezmála dvoutisících metrech nad mořem, v rezidenci, kde lišky dávají dobrou noc a to doslova, na samotě u lesa a to doslova. Jsme tři a pes. 
Já jsem pořád ta stejná já, kterou mnozí znáte z minulých příspěvků.
Andrej je můj teď už pětiletý syn, kterého také už mnozí znáte.
Radim jinak řečený, strejda závodník, je můj partner, moje pravá i levá ruka, moje čtvrté oko, moje zrcadlo – toho neznáte, ale poznáte. 🙂
Gaia je pes.
V této sestavě jsme letos dorazili do Dolomit, do našeho přechodného bydliště.
Dole ve vesnici po sněhu ani památka, ale o pár kilometrů výš metr třicet. Když jsme přijížděli bylo právě 5.12.2019 00:45.
Tohle nás horymily a zimomily prostě chytí za srdce – všude bílo, zasněženo, ticho, hvězdy nad hlavou a pára od psuy.
Takhle idylicky jsme vstoupili do letošní zimní sezony 2019/2020. Byla už hluboká noc, takže jsme ocenili jen to, že je zatopeno a vcelku teplo a rovnou jsme zalehli.

A pak přišlo ráno. Rána jsou tady prostě famózní. Dech beroucí výhledy a panorámata odkudkoliv se podíváte. Na chodbě sice kláda jako prase, ale nevadí. Je na čase seznámit se s novým custodem, tzn. hlídačem tohoto objektu, uklízečkou, opravářem a vůbec takovou holkou pro všechno, v jedné mužské osobě. Pevný stisk ruky a přímý pohled do očí dávají vědět, že to určitě nebude ani v nejmenším podobná tragédie, jako vloni. Po pár úvodních frázích si jdeme každý po své práci. A že jí nemáme málo. Dát do kupy náš pokoj, vymalovat miniklub a udělat z něj místo pro děti a oproti původní místnosti hrůzy, dát dohromady lyžárnu, přichystat 29 pokojů pro klienty a v mezičase si hrát se synem, venčit psa, vařit, vyřizovat rezervace, telefony atd atd.
Ale pojďme se na chvilku vrátit ke custodovi, protože možná právě teď je ten pravý čas se jím zabývat trochu podrobněji. Tedy ne tím stávajícím, kterého zatím dobře neznám a mám z něj jen dobrý pocit. Spíš tím bývalým, kterého jsem poznala a teď jsem jenom ráda, že už je odsud pryč. Custode, je osoba, která má mimo výše zmiňované činnosti, charakter bezpečnostní – hlídá, aby budova, na samotě u lesa, neshořela, aby nebyla vyplavena a aby nebyla vykradena. To je myslím dost jasné a logické. Ale zřejmě jak pro koho, protože ve všech těchto bodech se bývalý custode seberealizoval až příliš, řekla bych.

Byl podvečer a custode Paolo seděl ve své skleněné kukani pokryté prachem, kterou honosně nazýval recepce a za hlasitých tónů italské skupiny Nomadi si balil cigára a u toho si vesele vyzpěvoval. V našem pokoji, který sousedí s kukaní a ob pokoj s jeho pokojem jsem ucítila kouř. Vylezla jsem ven na chodbu, kde byl kouř cítit ještě silněji. Zavětřila jsem, odkud by to mohlo jít a zabušila jsem na okno kukaně. 
„Paolo, je tady cítit kouř!“ Snažila jsem se překřičet Nomady.
„Neslyším tě,“ gestikuloval 
„Kouř!“ Zakřičela jsem z plných plic.
Konečně ztlumil tu příšernou muziku.
„Paolo cítím tady kouř,“ zopakovala jsem ještě jednou pomalu.
Teď zavětřil pro změnu on. Přála bych vám vidět tu změnu v obličeji. Ten šok. Řekl jen jediné slovo: „olej,“ a letěl do pokoje a já za ním, protože o tohle se přece nemůžu nechat připravit. Plameny oleje, který mu vzplál na pánvi, šlehaly až ke stropu.
Když odvrátil pohromu, zaklepal na dveře našeho pokoje a s žoviálním úsměvem pronesl: „No, nebýt tebe, tak to tady snad shořelo.“
Mise neshořet splněna.

Někdy po sezóně, když jsem přijela do rezidence na kontrolu, mě hned po příjezdu zastavil na chodbě a pobaveně mi povídá: „Víš, co se tady stalo?“
„Nevím,“ krčím rameny.
„Pokoj číslo XY vytopil celé páté patro.“
„Jak to,“ ptám se.
„To nevím, ale jednou takhle nastoupím do výtahu, no pojď se mnou, ukážu ti to, a vidím, že ze stropu kape voda,“ nastupujeme do výtahu a jedeme do pátého patra. Je v dobré náladě a vypráví to celé jako veselou příhodu z natáčení.: „tak jedu nahoru, vystoupím v pátém patře a tady Lago di Garda (jezero Garda),“ líčí pobaveně a rozmachuje rukama po celém obvodu rezidence, aby tak ukázal, kam až voda dosáhla, „všude vody po kotníky. Vytopilo to taky čtvrté a třetí patro. Všechny pokoje teď sušíme,“ tady se dokonce nahlas směje. Mně to zas až tak zábavné nepřipadá.
Kroutím hlavou a nevěřím vlastním očím. Přece něco podobného se nemohlo stát jen tak. Kdo ví, jak dlouho to tam teklo a jak dlouho by to ještě teklo. Nebýt kapek ze stropu ve výtahu, nevšiml by si toho dodnes. Třešničkou na dortu bylo, že z pátého patra se nám voda dostala až do patra prvního a spadl nám sádrokartonový strop v herní místnosti.
Mise nevyplavit splněna.

A do třetice všeho dobrého i zlého. Když už se pod ním, po roce jeho působení a jeho excesů, zde v rezidenci, povážlivě houpala židle. Dal průchod svému nejhoršímu démonovi, alkoholismu, vlomil se nám do kanceláře a vypil nám celou vinotéku a několik lahví tvrdého. Což později, když už bylo jisté, že se na židli se neudrží, přiznal a omluvil se. 
Ale co si na tom vágusovi vezmu?
Mise nevykrást splněna. 

Zřejmě misionář, tenhle Paolo, dnes už bývalý custode.