Poprvé na lyžích

Krásný den. Azurové nebe nad zasněženými vrcholky hor, slunce třpytící se ve sněhových závějích a mráz. Prostě nádhera. Den, jako stvořený k tomu, jít si zalyžovat.
Jo, aha, já tady mám Andreje! 😀
Tak to z lyžování nic nebude. Nevadí. Zkusíme, aspoň naučit na lyžích, Andrejka. Na lyžování samotné je sice ještě malinký, ale aby se na lyžích naučil ťapat, na to už je snad velký dost.
A tak začala velká výprava.
Sami asi dobře víte, kolik je to vrstev a oblíkání, když jdete na lyže. A protože jsem chtěla být stylová, všechno jsem to na sebe navlekla. A protože jsem chtěla, aby byl stylový i Andrej, tak jsem i jeho oblékla do lyžařského. Stálo nás to sice spoustu hekání, funění, vzdychání, občas nějaký ten nespokojený výkřik a taky pár slziček, ale nakonec jsme to zvládli. A tak jsme tedy neochvějně vyrazili vstříc novému dobrodružství.
Abych to nejdříve osvětlila, tak hned před hotelem se nachází sedačková lanovka, a malý kousek nalevo od této lanovky je takový miniaturní kopeček. To se vlastně ani nedá nazvat kopečkem, je to spíš velmi mírně se svažující rovinka. A toto místo, se mělo stát, naším útočištěm. Představovala jsem si, že ho budu, držíc za ruce, z tohoto mírného svážku vozit nahoru a dolů.
Andrej se sice ve svém mundůrku pohyboval značně neohrabaně, ale říkala jsem si, že se to poddá. Malé, vypůjčené, plastové lyžičky jsme měli zabodnuté před hotelem v kupě sněhu. Andrej se sice hnal (dá-li se to tak nazvat, vzhledem k jeho pohybovým schopnostem utlumeným lyžařským overalkem), k červeným bobům, které už dobře zná, ale já ho velice rychle přesměrovala.
Lyže jsme obouvali asi 20 minut.
Během této doby jsem si vyslekla rukavice, čepici a posléze i bundu, i přesto jsem stále potila. Andrejek během obouvání několikrát kydnul zadkem do sněhu, dostkrát mě, zřejmě vzteky, bolestivě zatahal za vlasy, a nesčetněkrát vytrhnul botu z řemínkového vázání dřív, než jsem ji stačila upevnit.
Musím kriticky přiznat, že situace se nevyvíjela zrovna ideálně. Ale zkazit náladu jsem si tím nenechala.
Začali jsme tím, že jsem Andreje držela za obě ručky, a pobízejíc ho: „ťap ťap“, což je náš signál k tomu, aby šel, jsem se ho snažila přinutit udělat krok. Bezvýsledně. Andrejek stál, jako přibitý, s očima upřenýma na malé lyže. Co mu běželo hlavinkou, to opravdu netuším.
Neúnavně jsem pokračovala: „Andrejku, pojď, ťaťap.“
Nic.
Tak já znova:“Pojď, ťap ťap.“
Stále nic. Žádný křik, žádný výraz, žádný pohyb. Nic.
Řekla jsem si, že ho chvíli nechám a po chvíli to zkusíme znova. Pustila jsem mu ruce a v tom se to stalo. Andrej udělal jeden krok, druhý krok, potom jednou nohou jeden výkop, druhý výkop a špička boty se uvolnila, a lyže mu zůstala viset okolo kotníku na řemínku. Vyslal ke mně vítězoslavný úsměv. Potom hned udělal to samé i s druhou nohou.
Pochopila jsem, že dnes nebudeme ani lyžovat, ani na lyžích ťapat a co jsem si to malovala s tou mírně se svažující rovinkou, to je najednou úplně fuk. Mně totiž jako velký úspěch připadá, že Andrej už si umí sám lyže vyzout, aníž by mu to kdokoliv ukázal, nebo vysvětlil. Obě nohy jsem uvolnila z řemínků, lyže zabodla do kupy sněhu, posadila ho na červené boby a jali jsme se sjíždět tu mírně svažující se rovinku na bobech tak, jako vždycky.
A vůbec nevadí, že jsme se složitě navlíkali do lyžařských hábitů a že s lyžemi to tentokrát nevyšlo. Vždyť vypadat stylově na bobech, to je taky fajn pocit. 🙂

Na práškách a na knížkách

Už dva dny se snažím připojit na internet, ale vůbec se mi to nedaří. Venku je už třetí den bílá tma. Chumelí a chumelí. A i když náhodou chvíli nechumelí, tak stejně není nic vidět, takže jakoby chumelilo. Ale to ani trochu nevadí, nám se výborně daří i tak.
Sice mě postihla angína a to se vším všudy. Tedy úporná bolest v krku, bolest svalů, kloubů a sebelítost, prostě samá pozitiva. Naštěstí ale, jsem vybavena antibiotiky a knihami s pozitivními názvy (např. „Miluj svůj život“, nebo „Myslet pozitivně“), tak jsem si je sama naordinovala a už se, začínám, cítit lépe 🙂
Co lépe. Já se cítím přímo skvěle! 😀
Ptáte se, co Andrej? No, co Vám mám říct? Je prostě úžasný. Jeden den maminku dokonce nechal skoro celý den odpočívat a po hlavě jí skákal opravdu jen občas. A za ten jeden den jsem se jakžtakž hodila do kupy. Takže nepočítám to, že se díky antibiotikům (no aspoň doufám, že je to díky nim) při každém pohybu zpotím, jak se tak říká, až na prdeli. Nepočítám ani přetrvávající, i když velmi pomalu, ustupující, bolesti v krku. A o ekzému, který se mi takhle zrána objevil kolem očí a díky němuž vypadám tak o 10 let starší (stále doufám, že na vině jsou jenom ta zpropadená antibiotika, páč jinak jsem učiněná mladice :)), se ani rozepisovat nebudu.
Ale abychom se vrátili k mému drahému synovi.  Tak ten si hraje, dívá se na pohádky, dělá všude šílený binec, ale je zlatý. Prostě milionový.  Jsem z něj úplně na měkko.
Ale to bude jistě taky těma práškama, nebo těma knížkama, nebo kombinací obojího.
Celkově se můj vhled na syna velmi pozměnil. Najednou mám pocit, že mám to nejlepší dítě. U snídaně způsobně sedíc, pojídá, s mou občasnou pomocí, co mu naservíruju, u večeře to samé. Žádné rozhazování lupínků, nebo kukuřice. Žádné scény, žádné řevy ani křiky, prostě ideální dítě – ty prášky jsou zřejmě začarované a ty knížky asi fungujou.
Klienti jsou taky na pohodu. Žádné problémy, výmysly, nesmysly, no prostě NIC. Všechno se až nechutně daří, vše je sluncem zalité, až teda na to zdejší počasí.
Asi ty prášky začnu brát trvale a knížky se zřejmě naučím nazpaměť. 🙂
Ale jestli to takhle půjde dál, tak to abych tenhle blog zrušila … 😀
A pozor, moje zlaté dítě se, zdá se, probouzí.
Tak já končím, protože my si jdeme hrát a dělat všechny ideální věci, které ideální matky, jako já, s ideálním dítětem, jako Andrej, dělají. 🙂
A Vy se mějte fajn a vítejte jaro, slyšela jsem, že už k Vám přichází! 😉
No, není to krásné, bezchybné a ideální??? 😀
P.S.: ty prášky se jmenujou Penbene 1 500 000 (kdyby někdo z Vás potřeboval nahodit sluníčkovou náladičku) 😀 😀 😀

Zatím jsme oba v pořádku

Znáte to, když odjedete s dítětem na 2 měsíce do ciziny a hned první den se dítě vzbudí s teplotou 38,7? Neznáte? Já taky ne. Až do soboty.
Po měsíčním maratonu doma, jsme zpátky v horách, tam, kde lišky dávají dobrou noc. Tam, kde namísto, dobrou noc, říkají: „Buona notte.“
„Šílenství a spěch“ maloměsta jsme vyměnili za klid a ticho věčně mlčících horských masivů. Zvládli jsme se sbalit, což dalo pořádnou fušku, zvládli jsme dojet, což proběhlo nadmíru uspokojivě a teď nám už jen zbývá vydržet. Vydržet až do Velikonoc, bez toho aniž bychom se zbláznili, zabili, nebo obojí.
Nasáčkovali jsme se s miliardou krámů (rozuměj oblečení, hračky, oblečení, jídlo, oblečení, boty, oblečení, boby, oblečení, pití, oblečení, cestovní postýlka, oblečení, povlečení, oblečení, hygienické potřeby, oblečení, lékárnička, oblečení, psací a kreslící potřeby a v neposlední řadě oblečení) do nepříliš velkého dvoulůžáku, kde se při dobré vůli vyspí i čtyři, když jeden z nich spí v dětské postýlce. A tento pokoj se nám teď na dlouhých 9 týdnů stane domovem.
A tady, když jsem tu miliardu krámů vybalila, zatímco Andrej si dával poobědového šlofíka, jsem mu mimoděk sáhla na čelo a zjistila, že hajcuje. To mi teda vážně chybělo.
Nikomu nepřeju ty nervy kolem! Jeho i moje. On ukňouraný, bez chuti k jídlu, špatně spící. Já nervní, ustrašená, lítostivá a taky občas řádně nasraná. No, fakt dvojka k pohledání.
K tomu všemu klienti, o které se, kromě milého Andrejka, musím starat a hned má člověk zaděláno na pomyslný blázinec.
A k tomu všemu se každý druhý zeptá: „Jak dlouho tady s tím malým zůstanete?“
A já na to: „Do Velikonoc.“
A všichni do jednoho se na mě podívají velmi, ale velmi lítostivým pohledem, chápavě pokývají hlavou a pak pronesou: „To Vám teda nezávidím.“
Pěkně děkuju, já nám to taky, nezávidím.
Přibližně nějak takhle, proběhla naše aklimatizace.
Dnes už je Andrej bez teplot, pomalu se zajíždíme do zdejších kolejí a já mám konečně trochu času na Vás, potažmo na sebe, potažmo na tento blog.
Takže ode dneška budeme moci na těchto stránkách společně sledovat, jak s přibývajícím časem, na tomto zapomenutém místě, bude upadat má psychika ….
A jestli nebude a já to přežiju ve zdraví, tak to bude jistě chtít řádnou oslavu!
Ale to je hudba velmi daleké budoucnosti.
Jsme tady, teprve 4. den, ze 60 a prozatím jsme oba v pořádku 🙂

Hovory, část I.

Já: „Andrejku, řekni auto.“
Andrej: „T-tó.“
Já: „Andrejku, řekni bota.“
Andrej: „T-tó.“
Já: „Andrejku,řekni toto.“
Andrej: „T-tó.“
Já: „Andrejku, řekni máma.“
Andrej: „Pápa.“
Já: „Ne, pápa, Andrejku, řekni máááma.“
Andrej s šibalským úsměvem: „Pápápápa.“
Já: „Andrejku, chceš ham?“
Andrej: „Mamamamam“
Z toho plyne jediné, jsem podle něj k sežrání! 😀

Manuál na cestu s dítětem: (platí pro vzdálenosti 500 km a dál)

  • Nedoufejte a nemalujte si, že dítě víc, než půl cesty prospí. Neprospí!
  • Nezatěžujte si hlavu jakýmkoliv plánem cesty, dítě Vám ho beztak převrátí vzhůru nohama a Vy budete muset tak, jako tak, improvizovat.
  • Vezměte s sebou a postahujte úplně všechny pohádky, které má dítě rádo, včetně těch, které má nerado. Jestliže tak neučiníte, vystavujete se nebezpečí, že Vaše dítě, bude chtít vidět právě tu jedinou, kterou jste zapomněli vzít a bude se jí dožadovat způsoby, jež jsou s řízením auta naprosto neslučitelné (řev, vztekání se, řev, kopání, řev).
  • Vezměte s sebou dostatek sušenek, piškotů a pitíček. Kromě bodu 3 a 6, tam už Vás nezachrání nic, se dá tak řvoucímu dítěti zacpat pusa, aby vydrželo alespoň na nejbližší odpočívadlo.
  • Mějte při ruce dostatek hraček a maňásků a v ideálním případě si připravte na cestu program, kterým budete dítě bavit. Spát totiž moc dlouho nevydrží a pohádky ho velmi brzy omrzí a je jenom na Vás, jak dítě zbytek cesty zvládne. Jestliže se dítěti z jakéhokoliv důvodu nemůžete v průběhu cesty věnovat, buď ani nevyrážejte, nebo s sebou vemte chůvu. Ta už si poradí.
  • Připravte se psychicky na to, že pokud potkáte kolonu, tak je téměř 100% zaručeno, že i dosud spící dítě se vzbudí a bude chtít jít okamžitě na záchod, nebo začne nekontrolovatelně plakat a křičet a Vy mu prostě nevysvětlíte, že tady nemáte kde zastavit. A tady ani sebelepší chůva nepomůže.
  • Na benzince buďte ostražití. V zemi, kde se většinou ani nedomluvíte, budete dost těžko vysvětlovat, že dítě, které právě zmizelo za dveřmi „jen pro personál“, je Vaše, nebo že dítě, které právě odešlo dveřmi s plyšovým méďou, a kvůli kterému díky tomu řve alarm na celou benzínku, Vaše pro změnu není (i když je) 🙂
  • Pořiďte si auto s velkým kufrem, nejlépe Multivan, protože je zima a Vy jistě jedete na lyže. A protože kočárek, boby, bedna s hračkami, taška s jídlem pro dítě, kufr s oblečením dítěte, Vaše oblečení, lyže, lyžáky, veškerá lyžařská výbava  a chůva (pokud jste se pro ni rozhodli), se jednoduše do každého auta nevejdou.
  • Raději si kupte dovolenou o den delší než obvykle, protože budete potřebovat 24 hodin na rozdýchání uplynulé cesty (v případě, že jedete bez chůvy).
  • Vezměte s sebou dostatečně empatické spolujezdce, tohle ne každý přežije.
  • Buďte nad věcí, i když je dítě v autě naprosto nesnesitelné a Vy jste teprve v první třetině cesty. Jedete přece na dovolenou! 🙂

P.F. 2016

Moji milí,

jelikož nadcházející rok 2016 je rok přestupný, tak Vám přeju především trpělivost, lásku a sílu, přejít všechna úskalí tohoto roku ve zdraví, v pohodě,  s lehkostí v duši a s úsměvem na rtech.
takže vykročte pravou, myslete hlavou a jednejte podle toho co Vám říká  Vaše srdce ♥

Vaše Jana♥  & můj Andrej♥

O tom jak jsem jezdila nahoru a dolů, o vousaté paní doktorce a o tom, za kolik tady prodávají klid

Od rána všechno špatně. A můžou za to ty zpropadené skipassy, které jsem zakoupila chybně a tudíž jsem musela vesnici o 700 m.n.m. níže a asi 10 km dále otočit hned zrána dvakrát. Andreje samozřejmě tahám s sebou, protože kam bych ho tak asi dala, že? Obzvláště teď, v tom nešťastném období, kdy je na mě přisátý, jak přísavka a jakékoliv mé vzdálení se jemu, častuje ukrutným řevem. Nebýt toho, možná by ho i někdo pohlídal, takhle ovšem si to nikdo nelajzne. A můžete všem horem spodem vysvětlovat, že řve jen tak asi první 2 minuty a pak je klid a pohoda. No, je to nakonec moje dítě, tudíž především můj problém.
Takže je asi něco kolem půl desáté a my jedeme podruhé vzhůru do kopce zpět na hotel se skipassy, teď už doufám správně vystavenými. Andrej kašle a mně se to ale vůbec nelíbí. Takový ten suchý a dráždivý kašel. Co 2 minuty, to zakašlání. Je mi jasné, že s ním budu muset k doktorce. Po tom, co jsme týden strávili v nemocnici, jsem ještě víc úzkostná a každé jeho zakašlání znamená v mých uších počínající zápal plic. V duchu proklínám zdejší počasí, a že musím pro skipassy jezdit takovou štreku. Být dostatek sněhu, běhám jen do pokladny naproti hotelu a je jisté, že Andrej by se mnou neběhal. Prostě bych ho někomu vrazila a NAZDAR. Dostatek sněhu ale není, právě naopak, je ho těžký nedostatek a tak jezdím nahoru a dolů a Andrejek se mnou.
Naštěstí už na mě klienti čekají venku před hotelem. Díky bohu. Zbavili mě tak povinnosti vyndat Andreje z autosedačky, obléknout mu bundu, přejít s ním do hotelu, vysléci mu bundu, najít klienty, kteří jsou v lepším případě na pokoji, v tom horším se pohybují někde v prostoru, předat jim skipassy, znovu Andreje obléknout a namustrovat do autosedačky. Předávka proběhla z okýnka mého auta a bez problémů a my můžeme vyjet, již toho dne potřetí, do vesnice o 700m.n.n níže a asi 10 km dále, jak jsem se již zmínila.
V čekárně je asi 10 lidí, což hned mezi dveřmi beze slova okomentuji otráveným pohledem (to mi jde vcelku dobře). Usedáme na jedno volné místo na lavici značně nepohodlné. S nostalgií vzpomenu na útulnou a hezkou čekárnu paní doktorky Bulvasové, Andrejkovy pediatričky. Po asi 5 minutách pochopím, že za dvěma dveřmi se ukrývají dva různí lékaři. Ženy po pravici se zeptám, kam mám s dítětem jít. „Pediatra e´ a la sinistra.“ „Pediatrička je vlevo.“ Slušně poděkuji a znova se rozhlédnu. Z 10 lidí v čekárně je přesně polovina dětí s maminkami, takže aspoň, že tak. Andrej mezitím chodí po čekárně a z knihovny v jejím rohu mi nosí knížky, jednu po druhé. Hlavně, že se nějak baví a neřve, říkám si. Po asi 20 minutách, kdy už mi Andrej přinesl všechny knížky dvakrát, začíná vyjadřovat svou nespokojenost vůči tomuto prostředí. Kleká si na zem, křičí a stále chodí ke dveřím. Uklidním ho až po pár minutách na klíně. Popravdě se mu nedivím, ani mě se v omšelé a neútulné čekárně, příliš nelíbí. I skladba čekajících pacientů je prapodivná, ale to raději komentovat nebudu. Přece jen se nacházíme ve vesnici 1040 m.n.m, s asi 300 stálými obyvateli. Po dalších 20 minutách, kdy jsou před námi ještě dva pacienti a další dva za námi si Andrej začíná lehat na zem (ano, čtete správně, to, čeho jsem vždycky nejvíc obávala, je tady – dítě lehající si na zem) a řve a křičí na celé kolo. Všichni po mě hází zhnusené pohledy a kroutí hlavou nad nevychovaností mého syna. Mám chuť je všechny poslat do prdele a to hromadně. Zkuste uklidnit 17ti měsíční dítě a vysvětlit mu že čekáte v čekárně u paní doktorky, která si na každého pacienta bere 10 až 15 minut a že ani Vás to nebaví, ale bohužel je to v tomto případě nutné, páč zdraví je důležité a prevence taktéž. To ale není možné. A tak beze slova syna držím v kravatě, vzpouzejícího se a řvoucího a ty nerudy v čekárně častuju zlými pohledy jednoho po druhém (v tom jsem myslím dobrá).  Po chvíli se Andrej uklidní a usíná mi v náručí. Jsem řádně podrážděná. Šnečí rychlostí doktorky, prostředím, spolusedícími, prostě všechno jde dnes na levačku. Zdá se, že konečně přijdeme na řadu a taky se tak asi po 10 minutách stane.
Přicházím do ordinace se spícím Andrejem a hned vysvětluju doktorce, že jsme cizinci, že syn prodělal laryngitidu, že kašle, že chci, aby si ho poslechla a že ale žádné antibiotika nechci, protože je měl před nedávnem. Teprve potom se na paní doktorku podívám a nestačím se divit. Osůbka vzrůstu malého, mně sotva po ramena, vlasy neurčité barvy, možná hnědé, nebo šedé, shrbená, s obrovskými brýlemi a světe div se, s nefalšovaným knírem a velkou bradavicí nad pravým horním rtem. Taková typická dětská doktorka. Jsem v šoku, ale snažím se nedat nic najevo. Připadám si, jak v pohádce o ježibabě. A nechtě mi hlavou proběhne myšlenka, že Andreje naloží na lopatu a šoupne ho do pece.
Naštěstí paní doktorka promluví vcelku vlídně a tak se tato představa ihned rozplývá. Je třeba vzbudit Andreje. Jak je mi toho chlapečka líto. Když procitne a spatří paní doktorku, spustí hysterický řev a ten trvá, dokud neodejdem.
Možná tu pohádku o ježibabě a dětech na lopatě už zná, ale určitě ne ode mě.
Poslechově je čistý, na plicích nic není, ani nikde jinde, prohlásí paní doktorka po opravdu zevrubné prohlídce. Pokračujte v započaté léčbě, tzn. sirup proti kašli. Už chápu ty dlouhé časové intervaly. Zdá se mi, že jsme v ordinaci nekonečně dlouhou dobu. Andrej řve, řve a řve. Paní doktorka mi ještě vypíše účet. Zaplatím a s klidem v duši a bez řevu odcházíme. A pak, že klid se nedá koupit – mně kupříkladu tentokrát stál 40 €.
V obchůdku naproti koupím Andrejkovi meruňkový džus a croissant, usadím ho do autosedačky, pustím mu Krtečka a pomalu, dnes již potřetí, stoupáme nahoru do hotelu. Pro dnešek stačilo, už nikam nepůjdeme a ani nepojedem.

V pracovním procesu s Andrejem v závěsu

Protože jsem samoživitelka, musím být výdělečně činná a to i s dítětem na krku a vysírkou k tomu. A tak se vždycky na zimu uklidíme do hor, do bezmála 2000 m.n.m.  Bylo to tak i vloni a je to tak i letos a snad to tak bude i napřesrok. Já se starám o českou klientelu a vysírka se stará o to, jak mě alespoň 30x denně nasrat do nepříčetnosti. Alespoň tak je tomu letos.
Jó, vloni to byly jiné časy! Andrej byl malé miminko a zpočátku ještě ani neseděl. Pak už sice seděl, ale to nic neměnilo na tom, že byl zlaté dítě. A nemyslela jsem si to jenom já, ale skoro všichni klienti, kteří ho tady poznali. Neustále jsem totiž čelila poznámkám typu: „Takové hodné dítě, to snad ani není možné, to si vůbec nezasloužíš. Hahaha.“ A já se zdvořile smála s nimi, ale v kapse se mi otvírala pomyslná kudla.  A odpovídala jsem: „To víte, pohodová matka, pohodové dítě.“ A to se zase zdvořile smáli oni, a jestli se jim v kapse něco pomyslného otvíralo, tak o tom já už nic nevím. V každém případě, ať maličký Andrejek seděl, nebo neseděl, strávil většinu času v kočárku, občas breknul, ale jinak pohoda, jazz a žádný stres. A tak jsem tady s ním překlepala ty 3 měsíce jakoby nic a dmula jsem se pýchou, jak jsem to skvěle zvládla a ještě k tomu to úžasné miminko mělo báječnou příležitost nadýchat se skvělého, čerstvého, horského vzduchu.
Tu příležitost má i letos. Ale říkám si, jestli už toho čerstvého vzduchu nějak nepřebral. Soudím tak dle toho, jak moc, moc hlasitě a moc dlouho umí řvát – prý si tak dítě roztahuje plíce. Jestli je tohle rčení pravdivé, tak můj 17-ti měsíční syn je musí mít minimálně jako Michael Phelps (to je ten slavný plavec, co mám celkem 22 olympijských medailí, kdybyste to náhodou nevěděli ;)). Ale abych se vrátila k tématu, po loňských dobrých zkušenostech, jsem si malovala i tu letošní sezónu. Kdybych ale jen tušila, do čeho se ženu… Udělala bych to stejně tak, protože to tady miluju, tu práci mám ráda a vlastně nemám jinou možnost. 🙂
Představte si situaci, že Vám přijíždějí 2 autobusy najednou, bezmála 90 lidí. Vy je musíte ubytovat, koupit jim skipassy a zorganizovat je tak, aby všichni byli spokojeni. Musíte podávat informace, být milá a ochotná s čímkoliv pomoci. A do toho Vám řve dítě, věší se Vám na nohu, vzteká se, pláče bez jediné slzičky, piští, kvičí, křičí a Vy se usmíváte, tváříte se, jakože nic, i když máte sto chutí toho smrádka přetrhnout, jak hada. A klienti se taky svorně usmívají a uklidňují Vás slovy: „Z toho si nic nedělej, tohle je nejhorší věk.“ Ale kdo ví, jestli se jim v kapse ta pomyslná kudla náhodou neotvírá. Ať je to jak chce, Vy za ta slova děkujete a zoufale se jich chytáte, protože jestliže to není věkem, tak je to na mašli.
A pak přijde večeře a Vy musíte všechny usadit k jejich stolu a neustále podávat další a další informace a odpovídat na další a další dotazy a do toho se ten „andílek“ vzpíná v jídelní židličce a řve a ječí na celé kolo. A Vy byste se v prdeli viděla a on rozhazuje všechno jídlo, na které dosáhne, po zemi a když ho konečně vyndáte z židličky, ať si teda dělá, co chce, jenom ať PROBOHA NEŘVE, tak běhá po celé jídelně, proplétá se lidem pod nohama, lozí na lavice, dělá na každého kuk a hrozně se u toho baví. A Vy jen odevzdaně sedíte a už ani nemáte chuť jíst a to Vám vlastně vůbec neuškodí. 🙂
Tak a jestli jste si to teď představili, tak vězte, že jsem vypíchla jen dvě situace z mnoha. Ve skutečnosti je to asi stokrát horší!
Ale zvládáme to, protože musíme a chceme a protože se máme rádi a protože jako správná a pohodová matka se držím hesla: „To chce klid a hlavně se z ničeho neposrat.“ 😉

Poprvé v nemocnici

S Andrejkem jsme v nemocnici prošli celkem devíti fázemi. Někdy je až s podivem, že jsme to oba přežili ve zdraví. Ale je to tak a jedeme dál! 😉

Fáze č. 1)             Matka hysterická
Přijíždíte na pohotovost s dítětem. Jste na smrt vystrašená. Primářka Vám po zevrubné prohlídce suše oznámí, že si zde Vašeho miláčka nechají. Nejdřív hystericky zareagujete ve smyslu, že Vaše dítě si nikdo nikde nenechá a že se od něj nehnete ani na sekundu a ani na krok a potom se hystericky rozpláčete a nemůžete to zastavit, ať chcete, nebo nechcete. A brečíte, jak krokodýl a trhanými pohyby oblékáte zatím nic netušící dítě. Jste na dně.

Fáze č. 2)             Dítě hysterické
Primářka vidí, že takhle se s Vámi nedomluví a tak přepíná z režimu suše do režimu klidně a trpělivě. Vše Vám vysvětlí, dokonce i nakreslí a Vy se trochu uklidníte. Slzy se Vám sice stále koulejí po tvářích, ale jde to. V ten moment, ale přicházejí z JIP a odnášejí Vaše dítě s hysterickým řevem, který slyšíte ještě dlouho po jeho odchodu. Ani si nechcete představit, co tomu chudáčkovi dělají. Vracíte se do fáze č. 1, ale zároveň už v mozku přepínáte na fázi č. 2.

Fáze č. 3)             Matka mobilizující se
Ve 45 minutách stihnete dojet domů, obvolat celou rodinu, vyndat prádlo z pračky a pověsit ho, sbalit věci dítěti, sbalit věci sobě a pomocí některého z členů rodiny dojet zpátky zpět do nemocnice. Letíte na JIP, seč Vám síly stačí.

Fáze č. 4)             Matka lítostivá
V momentě, kdy tam toho malého bobečka uvidíte sedět v zaklecované postýlce, s kanylou v malé ručce, s krčkem ovázaným plínou, v erárním pyžámku (na JIP své mít nemůže), tak se Vám znovu (během posledních 2 hodin asi po desáté) spustí slzy jako hrachy. A on, když Vás uvidí a začne k Vám vztahovat ručky, to je horší moment, než srdceryvný konec filmu Titanik. Ovšem jen do chvíle, než si všimnete, že dítě, na rozdíl od Vás nepláče, dokonce vyhlíží vcelku klidně.  Na JIP jste tím pádem už navždy zapsaná, jako ta uřvaná hysterka, co se hned sesype. Sedíte u jeho postýlky, dokud tvrdě neusne a i pak Vás musí sestřičky asi 15x ujistit, že kdyby jen zakňoural, určitě, na 100% a na holý pupek, Vás nechají zavolat. Zkroušeně odcházíte o patro níž na dětské oddělení do pokoje, jež vám byl přidělen. Naštěstí pro Vás ho sdílíte s maminkou a jejím synkem, kteří jsou v nemocnici, oproti Vám, už staří matadoři (jsou tam již po třetí). A ta Vám vše ochotně vysvětlí a objasní. Jakýmsi způsobem se Vám podaří usnout.

Fáze č. 5)             Dítě v kleci
Ráno kupodivu zjistíte, že jste spala docela klidně. Ale to nic nemění na tom, že už od 7 hodin netrpělivě očekáváte příchod sestry, která Vám oznámí, že máte jít nahoru. Máte se načekat, stane se tak v 9:10. Za dítětem letíte, div se nepřerazíte. Máte strach z toho, jak ten den přežijete, když dítě prostě nesmí z postýlky. Budete příjemně překvapená.  Dítě sedí v klídečku v postýlce a po očku sleduje televizi.  Strávíte u něj celé dopoledne až do oběda a s úlevou zjišťujete, že dítě je v pohodě a vzhledem k tomu, že je pod práškama, je i vcelku klidné, až ho skoro nepoznáváte. Podobně strávíte i celé odpoledne. Tak trochu si hrajete, trochu se díváte na telku, trochu si povídáte, trochu zpíváte a jde to, jde to líp, než jste čekala. Večer, když dítě uspíte, unaveně odcházíte k sobě na pokoj a cítíte se, jak po celodenní šichtě někde v továrně.

Fáze č. 6)             Matka suverénní
Po pár dnech Vám tohle všechno přijde normální a Vy jste 100% adaptovaná. Jste adaptovaná dokonce natolik, že když před dveřmi JIP uvidíte zkroušenou maminku, které se po tvářích koulejí slzy, hned pochopíte, že se nachází ve fázi č.1., nebo možná tak ve fázi č. 2., a máte sto chutí jí říct, že všechno bude v pohodě, protože Vy už v tom umíte chodit. Znáte přesné načasování všeho, co se v nemocnici děje, páč všechno tam má svůj řád a čas. V některých chvílích v tom dokonce spatřujete i nesporné výhody. Rozhodně minimálně tehdy, pokud jste na dítě sama, jako já. Najednou se totiž dítěte někdy i několikrát denně „zbavíte“ (chodí na různá vyšetření, má polední klid atp.) a na to si člověk rychle zvykne. Stejně ale dřív, nebo později, přijde ten vytoužený den, kdy dítě propustí z JIP a dají ho k Vám na pokoj. Říkáte si: „Konečně!“. Ale vězte, že než Vás propustí domů, ještě několikrát si vzpomenete na sladké časy, kdy bylo o dítě postaráno, nebylo v žádném přímém ohrožení, a vy jste měla i několik chvil pro sebe (ač v prostředí nemocničním, tudíž nepříliš utěšeném).

Fáze č. 7)             Dítě vypruzelé
S dítětem na pokoji jste už několikátý den. Dítě už zná všechny hračky, se všemi jste si už hráli, vidělo už všechny pohádky, řekli jste si všechny říkanky a básničky, zazpívali jste si všechny písničky, podívali jste se z okna, co se děje venku, atp. a děláte to každý den pořád dokola. A jestli první den, Vám to zabralo skoro celý den, tak po pár dnech tohle všechno stihnete ve dvou hodinách. A co ten zbytek času? Počítáte hodiny do poledního spaní, pak do toho večerního. A dítě? Totálně a absolutně otrávené – není se čemu divit. Nesmí vyjít z pokoje a tak vymýšlí. Vymýšlí, co by provedlo. Hází do záchodu různé věci, od hraček až po Vaše krémy, vytahuje z koše špinavé plíny a roznáší je po nemocničním pokoji, schválně všechno rozlívá a se vším drobí a pak se v tom patlá a tváří se hrozně spokojeně a vy ho necháte, protože nemáte lepší nápad na lepší zábavu. Jo a k tomu všemu je dítě plačtivé, otrávené, ukřičené a nevrlé a Vy ho opravdu chápete, ale už teda melete z posledního.

Fáze č. 8)             Matka otrávená
Pak přijde den, kdy to prostředí začnete nenávidět. Nenávidíte ten řád, to že si nemůžete ráno přispat, protože Vám už od 7 hodin někdo courá po pokoji, že si nikam nemůžete odskočit, ž nemůžete ven, že je všechno nalajnované a žádná změna, až je Vám z toho nevolno. Všechno a všichni Vám vadí. Jste otrávená a Vaše dítě s Vámi. Už abyste šli domů! Navíc máte pocit, že dítě už je fakt zdravé a jestli něco potřebuje, tak se proběhnout po venku! Naštěstí už Vám zbývá, do slova a do písmene, jen pár dní.

Fáze č. 9)             Matka s dítětem na cestě domů
/9*Už od rána netrpělivě očekáváte příchod doktorky, která Vám potvrdí, že jdete domů. Jste sbalená, nachystaná, jen odejít. I dítě si všimlo, že se děje po dlouhé době něco nového a je víc nervózní, než obvykle. Po několikahodinovém čekání konečně nastane ten vytoužený okamžik. Jdete domůůůůů. Se setřičkami se loučíte slovy: „Děkujeme, ale už nikdy více. A šťastné a veselé!“ A myslíte to vážně

Nemocnicni blues

Moji mili,

bohuzel konec tohoto roku memu blogovani prilis nepreje. Nejdrive mne zradila technika, to ale neni nic oproti zdravi meho syna, jez ho zradilo prave v minulych dnech a my se tim padem ocitli v nemocnici.  S nemoci bojuje statecne, a ja mu, obcas uz mene statecne, sekunduju. Myslim na Vas, a potazmo svuj blog, kazdicky den, ale bohuzel, jsem natolik zamestnana vsim tady okolo, ze nezbyva cas a hlavne ani sila na cokoliv dalsiho. Hned jakmile bude muj syn v poradku, ja se znova zhluboka nadechnu, me myslenky se uklidni a utridi a to bude ten pravy okamzik pro dalsi prispevek. Do te doby Vam vsem ze srdce dekuji za Vasi neutichajici prizen a preji z tohoto neuteseneho prostredi pohodovy cas adventni!

Vase Jana & muj Andrejek :-*