Archiv pro rubriku: Nezařazené

Přechodné bydliště

Nacházíme se v bezmála dvoutisících metrech nad mořem, v rezidenci, kde lišky dávají dobrou noc a to doslova, na samotě u lesa a to doslova. Jsme tři a pes. 
Já jsem pořád ta stejná já, kterou mnozí znáte z minulých příspěvků.
Andrej je můj teď už pětiletý syn, kterého také už mnozí znáte.
Radim jinak řečený, strejda závodník, je můj partner, moje pravá i levá ruka, moje čtvrté oko, moje zrcadlo – toho neznáte, ale poznáte. 🙂
Gaia je pes.
V této sestavě jsme letos dorazili do Dolomit, do našeho přechodného bydliště.
Dole ve vesnici po sněhu ani památka, ale o pár kilometrů výš metr třicet. Když jsme přijížděli bylo právě 5.12.2019 00:45.
Tohle nás horymily a zimomily prostě chytí za srdce – všude bílo, zasněženo, ticho, hvězdy nad hlavou a pára od psuy.
Takhle idylicky jsme vstoupili do letošní zimní sezony 2019/2020. Byla už hluboká noc, takže jsme ocenili jen to, že je zatopeno a vcelku teplo a rovnou jsme zalehli.

A pak přišlo ráno. Rána jsou tady prostě famózní. Dech beroucí výhledy a panorámata odkudkoliv se podíváte. Na chodbě sice kláda jako prase, ale nevadí. Je na čase seznámit se s novým custodem, tzn. hlídačem tohoto objektu, uklízečkou, opravářem a vůbec takovou holkou pro všechno, v jedné mužské osobě. Pevný stisk ruky a přímý pohled do očí dávají vědět, že to určitě nebude ani v nejmenším podobná tragédie, jako vloni. Po pár úvodních frázích si jdeme každý po své práci. A že jí nemáme málo. Dát do kupy náš pokoj, vymalovat miniklub a udělat z něj místo pro děti a oproti původní místnosti hrůzy, dát dohromady lyžárnu, přichystat 29 pokojů pro klienty a v mezičase si hrát se synem, venčit psa, vařit, vyřizovat rezervace, telefony atd atd.
Ale pojďme se na chvilku vrátit ke custodovi, protože možná právě teď je ten pravý čas se jím zabývat trochu podrobněji. Tedy ne tím stávajícím, kterého zatím dobře neznám a mám z něj jen dobrý pocit. Spíš tím bývalým, kterého jsem poznala a teď jsem jenom ráda, že už je odsud pryč. Custode, je osoba, která má mimo výše zmiňované činnosti, charakter bezpečnostní – hlídá, aby budova, na samotě u lesa, neshořela, aby nebyla vyplavena a aby nebyla vykradena. To je myslím dost jasné a logické. Ale zřejmě jak pro koho, protože ve všech těchto bodech se bývalý custode seberealizoval až příliš, řekla bych.

Byl podvečer a custode Paolo seděl ve své skleněné kukani pokryté prachem, kterou honosně nazýval recepce a za hlasitých tónů italské skupiny Nomadi si balil cigára a u toho si vesele vyzpěvoval. V našem pokoji, který sousedí s kukaní a ob pokoj s jeho pokojem jsem ucítila kouř. Vylezla jsem ven na chodbu, kde byl kouř cítit ještě silněji. Zavětřila jsem, odkud by to mohlo jít a zabušila jsem na okno kukaně. 
„Paolo, je tady cítit kouř!“ Snažila jsem se překřičet Nomady.
„Neslyším tě,“ gestikuloval 
„Kouř!“ Zakřičela jsem z plných plic.
Konečně ztlumil tu příšernou muziku.
„Paolo cítím tady kouř,“ zopakovala jsem ještě jednou pomalu.
Teď zavětřil pro změnu on. Přála bych vám vidět tu změnu v obličeji. Ten šok. Řekl jen jediné slovo: „olej,“ a letěl do pokoje a já za ním, protože o tohle se přece nemůžu nechat připravit. Plameny oleje, který mu vzplál na pánvi, šlehaly až ke stropu.
Když odvrátil pohromu, zaklepal na dveře našeho pokoje a s žoviálním úsměvem pronesl: „No, nebýt tebe, tak to tady snad shořelo.“
Mise neshořet splněna.

Někdy po sezóně, když jsem přijela do rezidence na kontrolu, mě hned po příjezdu zastavil na chodbě a pobaveně mi povídá: „Víš, co se tady stalo?“
„Nevím,“ krčím rameny.
„Pokoj číslo XY vytopil celé páté patro.“
„Jak to,“ ptám se.
„To nevím, ale jednou takhle nastoupím do výtahu, no pojď se mnou, ukážu ti to, a vidím, že ze stropu kape voda,“ nastupujeme do výtahu a jedeme do pátého patra. Je v dobré náladě a vypráví to celé jako veselou příhodu z natáčení.: „tak jedu nahoru, vystoupím v pátém patře a tady Lago di Garda (jezero Garda),“ líčí pobaveně a rozmachuje rukama po celém obvodu rezidence, aby tak ukázal, kam až voda dosáhla, „všude vody po kotníky. Vytopilo to taky čtvrté a třetí patro. Všechny pokoje teď sušíme,“ tady se dokonce nahlas směje. Mně to zas až tak zábavné nepřipadá.
Kroutím hlavou a nevěřím vlastním očím. Přece něco podobného se nemohlo stát jen tak. Kdo ví, jak dlouho to tam teklo a jak dlouho by to ještě teklo. Nebýt kapek ze stropu ve výtahu, nevšiml by si toho dodnes. Třešničkou na dortu bylo, že z pátého patra se nám voda dostala až do patra prvního a spadl nám sádrokartonový strop v herní místnosti.
Mise nevyplavit splněna.

A do třetice všeho dobrého i zlého. Když už se pod ním, po roce jeho působení a jeho excesů, zde v rezidenci, povážlivě houpala židle. Dal průchod svému nejhoršímu démonovi, alkoholismu, vlomil se nám do kanceláře a vypil nám celou vinotéku a několik lahví tvrdého. Což později, když už bylo jisté, že se na židli se neudrží, přiznal a omluvil se. 
Ale co si na tom vágusovi vezmu?
Mise nevykrást splněna. 

Zřejmě misionář, tenhle Paolo, dnes už bývalý custode.

Jsem zpět!

Ahoj všichni,

to jsem JÁ. Vím, dlouho jsem tady nebyla. Ale o tom až jindy. Teď jsem tady a budu tady a to je důležité!
Jak se máte? Doufám, že dobře.
My totiž ano.
Máme se dobře a spousta věcí se změnila, ale základ je pořád tentýž – JÁ a ANDREJ.
Dnes už je to velký kluk. Chodí do školky, čůrá do záchodu, mluví, i když mu nikdo nerozumí, zlobí jen občas a většinou je docela milý a fajn. Mateřství dostalo zas úplně nový rozměr.
Já chodím do práce, taky jsem začala pravidelně cvičit a přestala se pravidelně prolívat vínem.
Jak jsem řekla, máme se fajn a spousta věcí je jinak.
Ale základ je pořád tentýž – JÁ a ANDREJ

tak brzy na přečtenou
Vaše Jana

 

Lepim, lepis, lepime

kazde rano je u nas trochu jine….ale vsechna maji jednoho spolecneho jmenovatele a tim jsou AUTA.
Andrejkovo druhe ranni slovo, hned po „ahooooj“ je „auto“.
pak uz jen zalezi na tom, jaky zpusob hry s auty zvoli. nekdy jen tak v klidku popojizdi, jindy jezdi s vervou zavody, nekdy preparkovava, jindy naklada a vyklada….a treba zrovna dnes, prelepuje.
dobre rano vsem 😷😎😂

Doba montovací

Myslím, že s lecčíms si dokážu poradit. Ale je taky spousta věcí, ve kterých má schopnost, poradit si, značně pokulhává. Jednou z nich je montování.
Po době kamenné, bronzové a železné, můžeme dnešní dobu bez nadsázky nazvat dobou montovací a to mi teda do karet vážně nehraje. Kdejakou posranou skříňku koupíte pouze v laťkách a deskách, se sáčkem šroubků a matiček a bůhví čeho ještě. Od kdejakého autíčka je třeba odšroubovat minimálně podstavec, kdejakou hračku je třeba složit, smontovat a sešroubovat. A je jenom na Vás, jak to uděláte. Nikdo se Vás ani ze zdvořilosti nezeptá, zda jste nebo nejste manuálně zručná, zda máte doma manžela schopného dát danou věc dohromady, nebo jste sama ženská, která se v životě nedostala dál, než k odšroubování krytu pro výměnu baterek.
No, prostě pro někoho, jako jsem já, přežít v době montovací, dá někdy pořádnou fušku.
Tak kupříkladu nedávno. Koupila jsem Andrejkovi tříkolku s vodící tyčí. Optimisticky a naprosto nesmyslně jsem si představovala, že tříkolka dorazí ve třech kusech, ty do sebe zacvaknu a bude vymalováno. Jak nepříjemné bylo mé překvapení, když jsem krabici otevřela a zjistila, že tříkolka je rozložena na nespočetně mnoho kousků a kusů, z nichž jsem bezpečně poznala pouze 3 kola, řídítka a sedátko. Zbytek byl, v mých očích, shluk nějakých tyčí, tyček a šroubů, různé délky a tloušťky. Samozřejmě krabice obsahovala i návod k sestavení, ale návody jsou pro mě stejnou záhadou, jako kvantová fyzika – vím, že existuje, ale určitě bych v ní nedokázala číst. A tak jsem všechny ty tyče, tyčky a ostatní nesmysly narvala do obrovské tašky – narvat vše zpět do krabice, se mi ani po několika pokusech nepovedlo – sedla jsem do auta a jela s prosíkem za tatínkem. Díkybohu za něj! Bez něj by se totiž Andrejek na tříkolce nesvezl, dokud by si ji nesestavil sám a to si zas nejsem tak úplně jistá, jestli by o to svezení ještě stál.
A tak je to u nás doma se vším. Šuplík v knihovně se nápadně vychyluje doprava, a tak s ním, občas  tak trochu, pohodím a on se na moment srovná. Druhý šuplík od botníku nejde tak úplně otevřít a tak do něj dávám jen nízké boty, typu žabky. Dát dohromady Andrejův kočárek, který mi rovněž dorazil v několika kusech, mi pomáhala kámoška, v montování evidentně zdatnější, nežli já. Uvolněné prkýnko od záchodu mi upevnila sousedka, která je vyloženě technický typ, na rozdíl od mé osoby. Bez ní bych na něm asi chytala balanc až do dneška.
Po tom, co jsem zalomila klíč v zámku, odemykám co nejopatrněji.
Po tom, co jsem strhla závit na otáčecím ventilátoru tak, že se neotáčí, se už do podobných akcí nepouštím.
Nejsem prostě montovací typ. Vlastním jeden jediný šroubovák a i na ten se práší.
Jsou jednoduše v mém životě věci, které neumím a snad vlastně ani nechci umět.
A montování je jednou z nich.
Takže montování ZDAR a všem montérům obzvlášť!

P.S.: Chci si koupit nový konferenční stolek, nebyl by mezi vámi někdo, kdo by ho smontoval?  😀

V ZOO

Den jako stvořený jít do ZOO. Pondělí, venku je mírná oblačnost, pofukuje příjemný větřík a tak naplánuju tento výlet, kterým zabijeme dopoledne. Chlapeček se podívá na zvířátka, projdeme se a bude to prostě a jednoduše fajn.
Škoda, že u nás, prostě a jednoduše fajn, nic být nemůže.
Už jenom odchod z domu byl jedna velká katastrofa. Pominu-li hlasité a nesouhlasné projevy při oblékání, tak vzít s sebou největší auto, které má Andrej doma, jsem jednoduše kategoricky odmítla, páč bych ho zase tahala jenom já. Za to jsem si vysloužila asi pětiminutovou scénu, při které nechybělo lehání na zem, kopání, ječení a pravé nefalšované slzy. Nepomáhaly ani domluvy ve stylu, půjdeme na zvířátka, půjdeme ťapťap, pojedeme brmbrm a podobné nesmysly. Úplatek ve formě oblíbené sušenky skončil někde pod gaučem. Jak říkám, učiněná idylka. Takže nakonec jsem milého vysírku vzala do náručí a za trvalého jekotu ho snesla k autu. Tam jsem ho ale, já hloupá, musela odložit na zem, abych mohla otevřít dveře od auta. Kardinální chyba! Okamžitě vzal útokem jedinou louži v blízkém okolí, která se ve slunci, pro něj zřejmě neodolatelně, leskla. Než jsem stačila zakročit, hodil do ní takový menší šutr, který tam někde, kdo ví, kde, našel a ten ho celého ohodil tou špinavou, blátivou a beztak i smradlavou vodou. Ruku špinavou od šutru si prozíravě otřel o mě v momentě, kdy jsem k němu dorazila. Oba jsme vypadali spíš, že se z procházky vracíme, než že na ni jdem. Ale pokazit náladu si přece nenechám. Takže jsem ho nasáčkovala do auta a hurá na zvířátka!
Z toho, že Andrejek chce jít pěšky, vedle kočárku, jsem měla radost jenom asi minutu a půl. Přesně do té doby, než jsme dorazili dovnitř a místo nějakého hezkého zvířátka nás přivítalo terénní auto na podstavci. Znáte to, taková ta blbost pro děti, do které se posadí a za 10 korun s ním to auto asi minutu kmásá a navozuje tak zřejmě pocit toho, že jede. Zde Andrej zastavil a odmítal jít dál.  Velmi záhy jsem pochopila, že bez toho aniž by se v tom nesmyslu svezl, se prostě dál nepohneme. Vylovila jsem desetikačku a jala jsem se hledat příslušný otvor, kam bych ji vhodila. Obcházela jsem auto zleva, zprava, dívala se shora a zespod, ale ten otvor na minci prostě nikde nebyl. Andrejova nespokojenost s mou neschopností se už nesla daleko za zoologickou zahradu. Měla jsem vztek sama na sebe, ale otvor nikde. Já ho prostě nenašla. Takže jsem musela popadnout vzpouzející se dítě, narvat ho do kočáru a nasraná sama na sebe jsem s ním hrkotala vstříc těm úžasným zvířátkům a tomuto fajn výletu. Andrej mi odpustil až v pavilonu ryb, které svými hlasitými výkřiky“ jéééééé!“ a „téééééda!“ a tak pořád dokola, vyplašil natolik, že zakázané klepání na sklo, jim teď musí připadat, jako uklidňující balzám. Dál náš výlet vypadal následovně: kolem lvů a velbloudů jsme doslova proběhli. Povinně jsme zastavili u oveček, které když uslyšely nadšené a velmi hlasité Andrejkovo: „jéééé!“ a „tééééda!“ zalezly do chlívku a odmítaly vylézt. Když jsem vydolovala z automatu krmení (ano, zde jsem otvor na minci našla bez problémů), abych ovečky nalákala, tak se místo ovcí odkudsi přihnal pštros Emu. Andrej má nepochopitelný strach ze všech ptáků a takového teda ještě neviděl. Neskončilo to jinak, než hysterickým řevem. Krmení pro ovce sežral pštros. Úprkem jsem mizela směrem k nějakým jiným zvířatům, přičemž pavilon ptáků jsem zdaleka obešla. Popravdě už tam těch zvířat moc nezbývalo. Na chvíli jsme zastavili u zeber a opic a nakonec jsme opět skončili u terénního auta, kde jsem ani na další pokus otvor na minci nenašla. Zoo jsme opouštěli, jak jinak, než s řevem.
Celý tento fajn výlet trval 46 minut i s cestou k autu.
Já fakt nevím, kde se stala chyba a přitom to mohlo být tak krásné a pohodové dopoledne.

A to se vyplatí …

Na dětských bazárcích už neobchoduju s „patetickými měřičkami“.
Představte si například, že prodáváte dětské bodýčko, velikost 86/92, s krátkým rukávem, za 60 Kč. V messengeru vám blikne zpráva od zájemkyně, a že prý, jestli byste jí nemohla přeměřit délku bodýčka. Tak vy, pokud nejste švadlena a nemáte doma dítě školou povinné, půl hodiny hledáte krejčovský metr, nebo pravítko, no prostě něco, čím ten hadřík přeměříte. Už teď vás to nebaví a říkáte si, jestli to vůbec stojí za to. Ale to ještě ani zdaleka netušíte, co vás čeká. Když teda konečně naleznete metr, nebo pravítko, bodýčko přeměříte a požadovanou informaci sdělíte, jako odpověď vám blikne v messengeru naprosto logická otázka – a měřila jste přední, nebo zadní stranu? (pro neznalce – zadní strana bodýčka je delší, páč obebíná zadek dítěte) – buďte klidná (jestli to jen trochu jde), ať jste totiž měřila kteroukoliv stranu, vždycky bude chtít přeměřit i tu druhou. Tak když už se ta konverzace rozjela, tak teda přeměříte i druhou stranu. A hned další otázka – jakou délku má bodýčko od podpaží? – nejste si jistá, jestli si z vás třeba neutahuje, jedná se přece o bodýčko za 60 korun, ne za 600,-! Ale nic nenasvědčuje tomu, že je to vtip a tak znova měříte a sdělujete. Pak následují otázky jako, jak je bodýčko široké, jaký průměr má kolem krku a jakou délku má krátký rukáv? Vám už se dělají mžitky před očima, protože za celý život jste toho nenaměřila tolik, kolik kvůli jednomu hadru za 6 pětek. Když už je bodýčko přeměřené tak, jak ho snad neměřili, ani když ho šili, tak vás ještě poprosí o jednu lepší fotku, protože na té první jde nějak špatně vidět barva. Z posledních sil vyfotíte ten zasraný hadr tak, aby šla jeho barva vidět opravdu dobře a ta „dobrá duše“ vám napíše: „Jééé, ono je zelené, na té první fotce vypadalo spíš do modra. Já totiž sháním modré. Tak děkuju.“
Tady máte jenom tři možnosti, začít nekontrolovatelně řvát a následně se nechat zavřít do blázince, strčit hlavu pod ledovou sprchu a po zbytek dne zhluboka dýchat, nebo otevřít flašku Jamesona a na posezení ho vypít (tady je totiž i víno málo). Ať tak, nebo jinak, ztratila jste až dvě hodiny svého času, kvůli 60 korunám, které jste v konečném důsledku nevydělala.
A to se přece vyplatí, ne?

Na dětských bazárcích už neobchoduju s „chronickými telepatičkami“.
Představte si situaci, že prodáváte po synovi kalhoty, velikost 98/104 za 150 Kč. Výše zmíněná zájemkyně se zeptá, zda je možné je vidět. To samozřejmě možné je. Tak se někde sejdete a ona si kalhoty prohlíží a ohmatává je a nahlas přemýšlí, že jako, jestli je ten materiál dost prodyšný a jestli se moc nekrčí a jestli se nebude šoupat. Vy stojíte s debilním úsměvem a kývete hlavou, jak nemocný osel a čekáte na konečné resumé. Ale to nepřichází. V závěru vám telepatička řekne, že si to ještě musí rozmyslet, nebo případně poradit se s manželem a odšupajdí si to domů. Mezitím vám ale napíše další zájemkyně, která taktéž přijede, ale na rozdíl od telepatičky, kalhoty jen tak okoukne a bez zbytečných řečí si je koupí. Večer vám ale v messengeru blikne zpráva od té původní, telepatičky, že to teda vyhodnotila, a že si kalhoty bere. Načež vy zareagujete, že už jste je prodala. Telepatička vás osočí z toho, jak jste si to mohla dovolit, vždyť ona ty kalhoty přece chtěla! Vy se bráníte, že jste to nemohla vědět, že to neřekla a číst myšlenky neumíte. A ona vám napíše něco v tom smyslu, že s vámi je teda radost obchodovat a už nikdy více! Takže 150 korun sice máte, ale jste za blbku. Je to k vzteku.
A to se rozhodně vyplatí, ne?

Na dětských bazárcích už neobchoduju s „patologickými vymlouvačkami“.
Představte si například, že prodáváte chlapeckou jarní bundičku. Vymlouvačka si ji u vás zarezervuje s tím, že si ji vyzvedne za týden, protože je momentálně na návštěvě u tchyně  někde v západních Čechách, nebo třeba v Tanzanii. Po týdnu se jí opatrně připomenete a ona okamžitě zareaguje, že se moc omlouvá, že jí to úplně vypadlo, že rezervé platí, ale že teď nemá u sebe hotovost a manžel je na cestách a vrátí se až za 3 dny a poprosí vás o rezervaci ještě další 3 dny. Pak už to následuje v rychlém sledu, nemá auto, není doma, ztratila kreditní kartu, ukradli jí peněženku, měla defekt, cestou k vám srazila srnku, je nemocná nějakou vysoce nakažlivou chorobou, je v nemocnici a pak přestane komunikovat úplně, takže vás napadne, že možná umřela. Nebojte, neumřela, žije dál, a dál vesele vytváří další rezervace u dalších maminek a tak je obírá o čas, peníze a nervy. Smutné je, že mezitím uplynou i 2 měsíce a vy si se svou jarní bundičkou můžete tak leda vytřít pozadí, páč poptávka je po letních šortkách a tílkách. Nic jste nevydělala a ještě se cítíte jak úplná kravka.
A to se vážně vyplatí, ne?

 

Na dětských bazárcích už neobchoduju!
A mám klid.
A to se mi nakonec vyplatilo nejvíc. 😉

Snad už brzy …

dnes je to 22 dní, co mě operovali.
už o berlích ujdu vcelku slušnou vzdálenost, zdolám i schody a umím s nimi chodit i ve sněhu (teda pokud se neboří).
sice mám v noci bolesti a špatně spím, ale zas mám čas ten spánek dohnat přes den, takže se vlastně nic neděje.
všichni na mě berou zvýšené ohledy a to mě baví, ale ne zas tak, že bych musela být nemohoucí dýl, než je nezbytně nutné.
velmi pomalu se mi vrací optimismus, který mě tak zbaběle opustil a nechal mě v tom se vymáchat.
začínají se mi vracet síly a já se snad brzy budu moci nad celou tuto situaci povznést, vytěžit z ní to nejlepší a vrátit se zpátky ke svému milovanému psaní.
do té doby všem, kteří mi drží pěsti, vřelý a srdečný dík a brzy na shledanou tady, na mém milém blogu.

Vaše Jana

Šrouby do nohy

Kdo umí, ten umí, kdo neumí, ten čumí. A protože jsem blbě čuměla, a ke všemu za jízdy, a ke všemu za sebe, ležím teď v nemocnici s dvojitou frakturou holenní kosti a čekám, až mi operačně do nohy narvou šrouby. A to jsem si jen tak lehce a na chvili, vyrazila na kopec. Doufám, že operaci přežiju a noha taky. A jaké z toho plyne poučení? Hlavně se neohlížet! V životě vůbec a už vůbec ne za jízdy na lyžích.

Krásný, ale ne po mně

Není to tak dávno, co mi opravdu hodně záleželo na tom, aby se mi můj syn podobal. Momentálně mluvím o jeho vzhledu, nikoliv povaze, která se teprve formuje.
Svou podobnost v něm jsem vyloženě vyhledávala a na svém blízkém okolí si její potvrzení vynucovala. Vypadalo to asi následovně: „Podívej, tady je celý já!“, nebo: „Vidělas to, teď se zatvářil jak já, tam na té fotce,když mi bylo tolik, co jemu!“
A okolí svorně přikyvovalo a myslelo si svoje.
Já ale po jeho podobnosti se mnou tolik toužila! Za prvé proto, že s otcem syna se nestýkáme a za druhé proto, že když už jsem se s ním 9 měsíců tahala v břiše a pak ho 27 hodin z toho břicha dostávala ven, tak si snad sakra aspoň zasloužím, aby se mi trochu podobal.
Asi nezasloužím. A popravdě řečeno, je mi to už úplně fuk! Ale k tomuto prozření, dá-li se to tak nazvat, vedla cesta dosti dlouhá a trny lemovaná.
Vzhledem k dříve napjatým vztahům s Andrejkovým otcem, a mým ex-manželem, a zřejmě taky díky hormonům, jsem na upozornění o jejich vzájemné podobnosti byla doslova a do písmene alergická. Takže poznámky typu: „Jééé, ten je krásný, ale celý tatínek, že jo?!“ ve mně vyvolávaly vražedné sklony a kopřivku. Mé blízké okolí to zřejmě pozorovalo a mnohdy laskavě, ale nepravdivě, tvrdilo, že čím je Andrej starší, tím víc jde do mě a jiné podobné nesmysly. Je prostě třeba přiznat, že dokud mi ležel v žaludku bývalý manžel, ležela mi v žaludku i jakákoliv podobnost mého syna s ním. A i když bylo všem, na první pohled a nad slunce jasné, že Andrej je celý tatínek, já si to prostě přiznat nechtěla, nemohla a nedokázala.
Ale potom, v jednom jediném okamžiku, vzalo mé přesvědčení o synově podobnosti se mnou za své.
Bylo to vloni v létě, když jsme se s mojí maminkou a mým synem rozjeli na dovolenou. A shodou okolností to bylo kousek od místa, kde bydlí moje ex-tchyně a ex-švagrová. Po asi 5 dnech válení se u vody jsem si řekla, že své ex-tchyni a ex-švagrové dám na vědomí, že se zde i se synem nacházíme a jestli ho třeba nechtějí vidět. Jejich radost byla nezměrná. A tak jsme se domluvily, že k nim na druhý den zajedeme. A jak jsme řekly, tak jsme udělaly.  Celý ten den proběhl naprosto v pohodě a hladce. Babička a teta se potěšily se svým vnukem a synovcem, odsoudily přístup svého syna a bratra k dítěti a jednoduše jsme strávily hezký den. Už jsme se s Andrejem loučili a seděli v autě, když mi má drahá ex-tchyně vrazila do ruky 2 fotografie mého bývalého manžela, v asi přibližně stejném věku, v jakém byl v té době můj sny (1 rok).  Když jsem ty fotografie spatřila, málem jsem dostala infarkt! To byl Andrejek jak přes kopírák, jenom na černobílých fotkách! Neskutečná podoba, kterou nebylo možné nevidět, popřít, ani přehlédnout.  Ty oči, ten výraz, ty ústa, prostě celý on! Byla jsem naprosto v šoku! O nějaké mírné podobě jsem i já v skrytu duše věděla, ale tohle bylo teda na mě až přespříliš.
Nějakou dobu mi trvalo tuhle skutečnost rozdýchat. Tím chci říct, trvalo to několik týdnů. Během nich jsem tyto fotky skrývala před okolím a nechtěla je nikomu ukázat. Jakoby beztak všichni nevěděli,  a jasně neviděli, to co já jsem vědět a vidět nechtěla. Po čase jsem na fotky zapomněla. S tím, že syn, vypadá jako otec, jsem se taky smířila a stalo se to tak nějak nenásilně, aniž bych o to jakkoliv usilovala. A přišla jsem na to náhodou, asi před měsícem.
To takhle jeden pán se na Andrejka podíval a povídá: „No ten je krásný! Ale z Tebe teda nemá nic.“
Zmíněný pán mi touto poznámkou oznámil dvě věci, kterým jsem se pobaveně zasmála, aniž by se mě nějakým způsobem dotkly:
1) že syn je celý tatínek (to už ale přece všichni víme 🙂 )
2) že syn je krásný, ale po mně to teda rozhodně nemá 😀

Každý pohyb se počítá

Musím zhubnout! Ale tentokrát už vážně!
Už mě totiž nebaví fotit selfíčka pouze z pozice s rukou půl metru nad sebou a to samé chtít od všech ostatních, kteří na mě namíří svůj objektiv.
Už mě taky nebaví lustrovat všechny fotky, na kterých se nacházím a 95% z nich zamítnout se slovy: „Tu OKAMŽITĚ vymaž, na té vypadám příšerně!“
A protože se nacházím na hotelu, kde mám polopenzi, tudíž mé kuchařské invence není třeba (díkybohu!!!), rozhodla jsem se, že začnu tím, že vynechám pečivo a přílohy. To mi náhodou zbývá ještě maso, zelenina, taky polívky jsem si řekla, že můžu, ovoce, sýry.
Takže k snídani si dávám jogurt s musli, vařené vajíčko, teplou vodu s citronem a cappuccino (bez cukru!). To se vcelku dá vydržet, ale co se zbytkem dne?
Musím nějak šalamounky vyřešit obědy, protože jsem z těch lidí, co když se nenají, tak potom ke sklonku dne jsou schopni sežrat, co jim pod ruku přijde. Tak jsem sjela dolů do obchodu a nakoupila. Prosciutta cruda, mozzarely, prosciutta cotta, bresaoly a řekla jsem si, že to budou mé obědy.
No a z bohaté večeře, kterou tady servírují, vynechám primo, což jsou vždy těstoviny, ty naštěstí sní můj syn a dám si jenom maso a nějakou zeleninu. A to by bylo, abych nepřijela o 5 kilo lehčí!
Prvních pár dnů jsem se držela naprosto bez problémů. Dokonce jsem se začala cítit i lehčí a měla jsem ze sebe výborný pocit. Jenomže pak ….
Přišla ta zpropadená angína. To jsem dokonce jeden celý den nepozřela ani sousto, a ač mi bylo mizerně, velmi dobře jsem si tuto skutečnost uvědomovala a byla za ni nesmírně ráda. Ale potom se mi ulevilo a to, co jsem nesnědla za jeden celý den, jsem dohnala za jediné dopoledne. Ale říkala jsem si, nevadí, to je normální, tělo po nemoci potřebuje doplnit živiny, tak jsem se nijak nežinýrovala a doplňovala. K snídani jsem si dala croissant, k obědu těstoviny s rajčatovou omáčkou (penne al pomodoro), k odpolední svačině jsem zbufla jeden Andrejkův chlazený kinder snack, no a tak to pokračovalo až k večeři, kde jsem nejen, že nevynechala primo, ale pro jistotu jsem celý tento prasácký den zakončila dezertem. A aby toho nebylo málo, dala jsem si dole v baru dvě skleničky na lepší trávení. Ovšem spíš, než lepší trávení, přišlo naprosté otrávení z mé chatrné vůle. Večer v posteli jsem si v duchu spílala za svou nenažranost a rozhodla se, že od dalšího dne začnu znova a k mé dietě přidám i cvičení, které jsem si před odjezdem sem, velmi prozíravě stáhla do svého notebooku. A protože klást si malé cíle není zrovna moje parketa, naordinovala jsem si v duchu rovnou dvě cvičení denně. Jedno ráno, než se Andrej vzbudí a druhé při jeho poobědovém spaní. Na důkaz toho všeho jsem si natočila budíka o hodinu dříve.
Jestli zvonil, nebo nezvonil, to já opravdu netuším. Vím jen to, že jsme další ráno zaspali a na snídani doletěli o 15 minut později, než obvykle, s vyplazeným jazykem a nepříliš dobrou náladou. Tak ani tento den nezačal tak, jak jsem si předsevzala, ale nevadí, zacvičím si alespoň odpoledne. K snídani jsem si dala jogurt, musli, vodu a cappuccino. To je vcelku dobrý začátek. Dopoledne jsme se pak s Andrejkem motali tady kolem hotelu. Já ho tahala na bobech do malinkého kopečku a říkala si, že každý pohyb se počítá, tudíž i tento. K obědu jsem si dala prosciutto s mozzarelou. Andrejka jsem uložila k odpolednímu spaní, a protože nějak nemohl usnout, tak jsem si lehla k němu, abych ho lépe uspala. Asi už zřejmě tušíte, že jsem to zalomila s ním a dáchla si krásné 3 hodinky. Ani odpolední cvičko tudíž neklaplo. Vzbudila jsem se s hladem a chutí sežrat jednoduše cokoliv. Do večeře zbývaly dvě hodiny.  Marně jsem pořád dokola otvírala a zavírala dveře od lednice a skříňky s pochutinami hledajíc něco dietního a chutného. Na nic jsem nenarazila, tak jsem sežrala jogurt a k němu chlazený kinder snack, který Andrej nejí a tak jsem nucena spořádat je já. Opět mi ze sebe bylo na nic. U večeře jsem se už držela, ale to mě nijak neuklidnilo. Cítila jsem se mizerně. Večer jsem si nalila sklenku vína a v konečném důsledku jsem vyžahla půl flašky. To taky není zrovna dietní, i když víno teda bylo bílé.
A tak se to se mnou veze až dodnes. Svou dietu prokládám tu občas vínem, tu občas kinder snackem (už ať je konečně sežeru a je klid!!!), tu občas nějakou sušenkou, nebo těstovinami k obědu. No a s cvičením začínám každý den zítra, protože dnes se mi to vždycky nějak vymkne. Tak kupříkladu právě teď, Andrejek spí a tak bych mohla cvičit a pot se ze mě mohl lít a já mohla spalovat a hubnout a místo toho tady sedím a píšu o tom, jak jsem neschopná se sebou něco udělat.
Ale dopoledne jsme byli na bobech a přece každý pohyb se počítá, no ne? 😀