Archiv pro rubriku: Domácí strasti

To co prožíváme doma …

Změna času

Nikdy jsem se změnou času neměla problém. Vždycky jsem se s tím úplně v pohodě srovnala. Prostě jsem to brala tak, že k životu patří a nijak jsem se tím nezabývala. Až doteď. Začalo se u nás totiž vstávat v 5:30! A tím se celý náš režim o hodinu, až hodinu a půl posouvá, což je značně nevyhovující a stresující, tedy alespoň pro mě.
Můj syn už od brzkého rána pokřikuje na celý dům, nejspíš, aby upozornil sousedy i náhodné kolemjdoucí na to, že tady vstáváme ještě za tmy. I Mia má ještě půlnoc, ale jen do chvíle, než ji objeví a začne po ní skákat, křičet jí do uší, tahat ji za ně a s dobrým úmyslem ukázat, kde má očičko (to teď u nás frčí), ji střídavě píchat do levého a pravého oka. Moc dlouho to nevydržíme, ani já, ani pes a do 10 minut většinou vstaneme (Mia se na rozdíl ode mě pouze přesune z jednoho spacího místa na druhé a tak putuje po zbytek rána). Tudíž už v 6 hodin ráno tady sedím s polodopitou kávou. Ten malý satan dupe po celém bytě, na notebooku jede výživná pohádka Prasátko Pepina, kterou sleduje jedním okem a druhým se ohlíží po Mii – vždycky počká, až zase znova zadřímá a pak se na ni vrhne se svou etudou – tahání, řev a očičkó. Ona chvíli drží a pak se zase přesune na druhé spací místo, čímž se ho asi na 5 minut zbaví a tak pořád dokola. V 6,30, to už je u nás ráno v plném proudu, mlátí se všemi hračkami o zem, ty které hrají pouští pořád dokola, z těch, které nehrají se snaží vyloudit zvuk alespoň hodem dalekým. No klidně se zastavte, v půl sedmé to u nás prostě žije! Já piju druhé kafe a ještě stále nevěřím tomu, že už nebudeme spát. Venku ještě není úplné světlo. V 7 hodin jsem se se spánkem na dobro rozloučila. Mé roztomilé děťátko už stihlo roztahat hračky po celém bytě, vzbudit i ty nejzatvrzelejší spáče v bytech okolo a teď na mě doráží s leporelem a chce, abych mu ukazovala, jak dělá pejsek, kočička a podobné zvířectvo. Začínám mňoukat, štěkat a kokrhat, podle toho, jak jdou obrázky po sobě, no učiněný blázinec. Mia má za sebou už tak přibližně 8 koleček. V 8 začínám vařit. Andrej už si se vším pohrál – asi tak minutu s každou hračkou – a rozhodl se, že mi pomůže s vařením. Vysadím ho na linku a bez toho, aniž by ublížil sám sobě, nebo mně, nebo nedejbože já jemu, se snažím něco uvařit. A tak zatímco já krájím, strouhám, čistím a dávám na sporák, doprovázím tuto činnost životu nutnými zákazy: „Nestrkej tam ty ruce! Neházej to na zem! Pozor, pálí! Neházej mi to té misky! Ať nespadneš! Neber to, rozbiješ to! Pozor, prská to! Já jsem ti říkala, ať tam ty ruce nestrkáš! Podívej se, jak vypadáš! No, tak ti pěkně děkuju a můžu začít od znova!“. Nakonec se s úlevou, a většinou zdárně, probojuju k tomu, že dám vařit nějaké jídlo. V 9 je uvařeno a vyrážíme ven. Někdy po 10 se vracíme. Kolem 11 moje drahé ranní ptáče usíná, protože do oběda prostě od 5,30 nevydrží. Tím mě připraví o možnou sladkou poobědovou 20ti minutovku – mnohdy nejkrásnější část mého dne – před obědem totiž nemám na spaní ani pomyšlení. A tak dám do pořádku celý byt, uklidím všechny hračky, ohřeju si oběd, chvíli serfuju po netu a ani se nenaděju a už se ten minichlapeček z ložnice dožaduje mé pozornosti a začínáme zase na novo.
Začínám chápat ty, co nesnášejí posun času. Nemáte někdo doma k podepsání tu petici za jeho zrušení?