Doba montovací

Myslím, že s lecčíms si dokážu poradit. Ale je taky spousta věcí, ve kterých má schopnost, poradit si, značně pokulhává. Jednou z nich je montování.
Po době kamenné, bronzové a železné, můžeme dnešní dobu bez nadsázky nazvat dobou montovací a to mi teda do karet vážně nehraje. Kdejakou posranou skříňku koupíte pouze v laťkách a deskách, se sáčkem šroubků a matiček a bůhví čeho ještě. Od kdejakého autíčka je třeba odšroubovat minimálně podstavec, kdejakou hračku je třeba složit, smontovat a sešroubovat. A je jenom na Vás, jak to uděláte. Nikdo se Vás ani ze zdvořilosti nezeptá, zda jste nebo nejste manuálně zručná, zda máte doma manžela schopného dát danou věc dohromady, nebo jste sama ženská, která se v životě nedostala dál, než k odšroubování krytu pro výměnu baterek.
No, prostě pro někoho, jako jsem já, přežít v době montovací, dá někdy pořádnou fušku.
Tak kupříkladu nedávno. Koupila jsem Andrejkovi tříkolku s vodící tyčí. Optimisticky a naprosto nesmyslně jsem si představovala, že tříkolka dorazí ve třech kusech, ty do sebe zacvaknu a bude vymalováno. Jak nepříjemné bylo mé překvapení, když jsem krabici otevřela a zjistila, že tříkolka je rozložena na nespočetně mnoho kousků a kusů, z nichž jsem bezpečně poznala pouze 3 kola, řídítka a sedátko. Zbytek byl, v mých očích, shluk nějakých tyčí, tyček a šroubů, různé délky a tloušťky. Samozřejmě krabice obsahovala i návod k sestavení, ale návody jsou pro mě stejnou záhadou, jako kvantová fyzika – vím, že existuje, ale určitě bych v ní nedokázala číst. A tak jsem všechny ty tyče, tyčky a ostatní nesmysly narvala do obrovské tašky – narvat vše zpět do krabice, se mi ani po několika pokusech nepovedlo – sedla jsem do auta a jela s prosíkem za tatínkem. Díkybohu za něj! Bez něj by se totiž Andrejek na tříkolce nesvezl, dokud by si ji nesestavil sám a to si zas nejsem tak úplně jistá, jestli by o to svezení ještě stál.
A tak je to u nás doma se vším. Šuplík v knihovně se nápadně vychyluje doprava, a tak s ním, občas  tak trochu, pohodím a on se na moment srovná. Druhý šuplík od botníku nejde tak úplně otevřít a tak do něj dávám jen nízké boty, typu žabky. Dát dohromady Andrejův kočárek, který mi rovněž dorazil v několika kusech, mi pomáhala kámoška, v montování evidentně zdatnější, nežli já. Uvolněné prkýnko od záchodu mi upevnila sousedka, která je vyloženě technický typ, na rozdíl od mé osoby. Bez ní bych na něm asi chytala balanc až do dneška.
Po tom, co jsem zalomila klíč v zámku, odemykám co nejopatrněji.
Po tom, co jsem strhla závit na otáčecím ventilátoru tak, že se neotáčí, se už do podobných akcí nepouštím.
Nejsem prostě montovací typ. Vlastním jeden jediný šroubovák a i na ten se práší.
Jsou jednoduše v mém životě věci, které neumím a snad vlastně ani nechci umět.
A montování je jednou z nich.
Takže montování ZDAR a všem montérům obzvlášť!

P.S.: Chci si koupit nový konferenční stolek, nebyl by mezi vámi někdo, kdo by ho smontoval?  😀

Autor: Jana Dukić

jsem žena, dcera, matka, partnerka, kamarádka, podnikatelka, exmanželka... chodím s otevřenýma očima, nesedím si na uších, dívám se, poslouchám, mluvím, píšu a miluju :) jmenuju se Jana a tohle je způsob mojí relaxace srdečně Tě tady vítám a přeju fajn počtení 😉

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *