Archiv pro měsíc: Červen 2016

Doba montovací

Myslím, že s lecčíms si dokážu poradit. Ale je taky spousta věcí, ve kterých má schopnost, poradit si, značně pokulhává. Jednou z nich je montování.
Po době kamenné, bronzové a železné, můžeme dnešní dobu bez nadsázky nazvat dobou montovací a to mi teda do karet vážně nehraje. Kdejakou posranou skříňku koupíte pouze v laťkách a deskách, se sáčkem šroubků a matiček a bůhví čeho ještě. Od kdejakého autíčka je třeba odšroubovat minimálně podstavec, kdejakou hračku je třeba složit, smontovat a sešroubovat. A je jenom na Vás, jak to uděláte. Nikdo se Vás ani ze zdvořilosti nezeptá, zda jste nebo nejste manuálně zručná, zda máte doma manžela schopného dát danou věc dohromady, nebo jste sama ženská, která se v životě nedostala dál, než k odšroubování krytu pro výměnu baterek.
No, prostě pro někoho, jako jsem já, přežít v době montovací, dá někdy pořádnou fušku.
Tak kupříkladu nedávno. Koupila jsem Andrejkovi tříkolku s vodící tyčí. Optimisticky a naprosto nesmyslně jsem si představovala, že tříkolka dorazí ve třech kusech, ty do sebe zacvaknu a bude vymalováno. Jak nepříjemné bylo mé překvapení, když jsem krabici otevřela a zjistila, že tříkolka je rozložena na nespočetně mnoho kousků a kusů, z nichž jsem bezpečně poznala pouze 3 kola, řídítka a sedátko. Zbytek byl, v mých očích, shluk nějakých tyčí, tyček a šroubů, různé délky a tloušťky. Samozřejmě krabice obsahovala i návod k sestavení, ale návody jsou pro mě stejnou záhadou, jako kvantová fyzika – vím, že existuje, ale určitě bych v ní nedokázala číst. A tak jsem všechny ty tyče, tyčky a ostatní nesmysly narvala do obrovské tašky – narvat vše zpět do krabice, se mi ani po několika pokusech nepovedlo – sedla jsem do auta a jela s prosíkem za tatínkem. Díkybohu za něj! Bez něj by se totiž Andrejek na tříkolce nesvezl, dokud by si ji nesestavil sám a to si zas nejsem tak úplně jistá, jestli by o to svezení ještě stál.
A tak je to u nás doma se vším. Šuplík v knihovně se nápadně vychyluje doprava, a tak s ním, občas  tak trochu, pohodím a on se na moment srovná. Druhý šuplík od botníku nejde tak úplně otevřít a tak do něj dávám jen nízké boty, typu žabky. Dát dohromady Andrejův kočárek, který mi rovněž dorazil v několika kusech, mi pomáhala kámoška, v montování evidentně zdatnější, nežli já. Uvolněné prkýnko od záchodu mi upevnila sousedka, která je vyloženě technický typ, na rozdíl od mé osoby. Bez ní bych na něm asi chytala balanc až do dneška.
Po tom, co jsem zalomila klíč v zámku, odemykám co nejopatrněji.
Po tom, co jsem strhla závit na otáčecím ventilátoru tak, že se neotáčí, se už do podobných akcí nepouštím.
Nejsem prostě montovací typ. Vlastním jeden jediný šroubovák a i na ten se práší.
Jsou jednoduše v mém životě věci, které neumím a snad vlastně ani nechci umět.
A montování je jednou z nich.
Takže montování ZDAR a všem montérům obzvlášť!

P.S.: Chci si koupit nový konferenční stolek, nebyl by mezi vámi někdo, kdo by ho smontoval?  😀

V ZOO

Den jako stvořený jít do ZOO. Pondělí, venku je mírná oblačnost, pofukuje příjemný větřík a tak naplánuju tento výlet, kterým zabijeme dopoledne. Chlapeček se podívá na zvířátka, projdeme se a bude to prostě a jednoduše fajn.
Škoda, že u nás, prostě a jednoduše fajn, nic být nemůže.
Už jenom odchod z domu byl jedna velká katastrofa. Pominu-li hlasité a nesouhlasné projevy při oblékání, tak vzít s sebou největší auto, které má Andrej doma, jsem jednoduše kategoricky odmítla, páč bych ho zase tahala jenom já. Za to jsem si vysloužila asi pětiminutovou scénu, při které nechybělo lehání na zem, kopání, ječení a pravé nefalšované slzy. Nepomáhaly ani domluvy ve stylu, půjdeme na zvířátka, půjdeme ťapťap, pojedeme brmbrm a podobné nesmysly. Úplatek ve formě oblíbené sušenky skončil někde pod gaučem. Jak říkám, učiněná idylka. Takže nakonec jsem milého vysírku vzala do náručí a za trvalého jekotu ho snesla k autu. Tam jsem ho ale, já hloupá, musela odložit na zem, abych mohla otevřít dveře od auta. Kardinální chyba! Okamžitě vzal útokem jedinou louži v blízkém okolí, která se ve slunci, pro něj zřejmě neodolatelně, leskla. Než jsem stačila zakročit, hodil do ní takový menší šutr, který tam někde, kdo ví, kde, našel a ten ho celého ohodil tou špinavou, blátivou a beztak i smradlavou vodou. Ruku špinavou od šutru si prozíravě otřel o mě v momentě, kdy jsem k němu dorazila. Oba jsme vypadali spíš, že se z procházky vracíme, než že na ni jdem. Ale pokazit náladu si přece nenechám. Takže jsem ho nasáčkovala do auta a hurá na zvířátka!
Z toho, že Andrejek chce jít pěšky, vedle kočárku, jsem měla radost jenom asi minutu a půl. Přesně do té doby, než jsme dorazili dovnitř a místo nějakého hezkého zvířátka nás přivítalo terénní auto na podstavci. Znáte to, taková ta blbost pro děti, do které se posadí a za 10 korun s ním to auto asi minutu kmásá a navozuje tak zřejmě pocit toho, že jede. Zde Andrej zastavil a odmítal jít dál.  Velmi záhy jsem pochopila, že bez toho aniž by se v tom nesmyslu svezl, se prostě dál nepohneme. Vylovila jsem desetikačku a jala jsem se hledat příslušný otvor, kam bych ji vhodila. Obcházela jsem auto zleva, zprava, dívala se shora a zespod, ale ten otvor na minci prostě nikde nebyl. Andrejova nespokojenost s mou neschopností se už nesla daleko za zoologickou zahradu. Měla jsem vztek sama na sebe, ale otvor nikde. Já ho prostě nenašla. Takže jsem musela popadnout vzpouzející se dítě, narvat ho do kočáru a nasraná sama na sebe jsem s ním hrkotala vstříc těm úžasným zvířátkům a tomuto fajn výletu. Andrej mi odpustil až v pavilonu ryb, které svými hlasitými výkřiky“ jéééééé!“ a „téééééda!“ a tak pořád dokola, vyplašil natolik, že zakázané klepání na sklo, jim teď musí připadat, jako uklidňující balzám. Dál náš výlet vypadal následovně: kolem lvů a velbloudů jsme doslova proběhli. Povinně jsme zastavili u oveček, které když uslyšely nadšené a velmi hlasité Andrejkovo: „jéééé!“ a „tééééda!“ zalezly do chlívku a odmítaly vylézt. Když jsem vydolovala z automatu krmení (ano, zde jsem otvor na minci našla bez problémů), abych ovečky nalákala, tak se místo ovcí odkudsi přihnal pštros Emu. Andrej má nepochopitelný strach ze všech ptáků a takového teda ještě neviděl. Neskončilo to jinak, než hysterickým řevem. Krmení pro ovce sežral pštros. Úprkem jsem mizela směrem k nějakým jiným zvířatům, přičemž pavilon ptáků jsem zdaleka obešla. Popravdě už tam těch zvířat moc nezbývalo. Na chvíli jsme zastavili u zeber a opic a nakonec jsme opět skončili u terénního auta, kde jsem ani na další pokus otvor na minci nenašla. Zoo jsme opouštěli, jak jinak, než s řevem.
Celý tento fajn výlet trval 46 minut i s cestou k autu.
Já fakt nevím, kde se stala chyba a přitom to mohlo být tak krásné a pohodové dopoledne.