Archiv pro měsíc: Duben 2016

A to se vyplatí …

Na dětských bazárcích už neobchoduju s „patetickými měřičkami“.
Představte si například, že prodáváte dětské bodýčko, velikost 86/92, s krátkým rukávem, za 60 Kč. V messengeru vám blikne zpráva od zájemkyně, a že prý, jestli byste jí nemohla přeměřit délku bodýčka. Tak vy, pokud nejste švadlena a nemáte doma dítě školou povinné, půl hodiny hledáte krejčovský metr, nebo pravítko, no prostě něco, čím ten hadřík přeměříte. Už teď vás to nebaví a říkáte si, jestli to vůbec stojí za to. Ale to ještě ani zdaleka netušíte, co vás čeká. Když teda konečně naleznete metr, nebo pravítko, bodýčko přeměříte a požadovanou informaci sdělíte, jako odpověď vám blikne v messengeru naprosto logická otázka – a měřila jste přední, nebo zadní stranu? (pro neznalce – zadní strana bodýčka je delší, páč obebíná zadek dítěte) – buďte klidná (jestli to jen trochu jde), ať jste totiž měřila kteroukoliv stranu, vždycky bude chtít přeměřit i tu druhou. Tak když už se ta konverzace rozjela, tak teda přeměříte i druhou stranu. A hned další otázka – jakou délku má bodýčko od podpaží? – nejste si jistá, jestli si z vás třeba neutahuje, jedná se přece o bodýčko za 60 korun, ne za 600,-! Ale nic nenasvědčuje tomu, že je to vtip a tak znova měříte a sdělujete. Pak následují otázky jako, jak je bodýčko široké, jaký průměr má kolem krku a jakou délku má krátký rukáv? Vám už se dělají mžitky před očima, protože za celý život jste toho nenaměřila tolik, kolik kvůli jednomu hadru za 6 pětek. Když už je bodýčko přeměřené tak, jak ho snad neměřili, ani když ho šili, tak vás ještě poprosí o jednu lepší fotku, protože na té první jde nějak špatně vidět barva. Z posledních sil vyfotíte ten zasraný hadr tak, aby šla jeho barva vidět opravdu dobře a ta „dobrá duše“ vám napíše: „Jééé, ono je zelené, na té první fotce vypadalo spíš do modra. Já totiž sháním modré. Tak děkuju.“
Tady máte jenom tři možnosti, začít nekontrolovatelně řvát a následně se nechat zavřít do blázince, strčit hlavu pod ledovou sprchu a po zbytek dne zhluboka dýchat, nebo otevřít flašku Jamesona a na posezení ho vypít (tady je totiž i víno málo). Ať tak, nebo jinak, ztratila jste až dvě hodiny svého času, kvůli 60 korunám, které jste v konečném důsledku nevydělala.
A to se přece vyplatí, ne?

Na dětských bazárcích už neobchoduju s „chronickými telepatičkami“.
Představte si situaci, že prodáváte po synovi kalhoty, velikost 98/104 za 150 Kč. Výše zmíněná zájemkyně se zeptá, zda je možné je vidět. To samozřejmě možné je. Tak se někde sejdete a ona si kalhoty prohlíží a ohmatává je a nahlas přemýšlí, že jako, jestli je ten materiál dost prodyšný a jestli se moc nekrčí a jestli se nebude šoupat. Vy stojíte s debilním úsměvem a kývete hlavou, jak nemocný osel a čekáte na konečné resumé. Ale to nepřichází. V závěru vám telepatička řekne, že si to ještě musí rozmyslet, nebo případně poradit se s manželem a odšupajdí si to domů. Mezitím vám ale napíše další zájemkyně, která taktéž přijede, ale na rozdíl od telepatičky, kalhoty jen tak okoukne a bez zbytečných řečí si je koupí. Večer vám ale v messengeru blikne zpráva od té původní, telepatičky, že to teda vyhodnotila, a že si kalhoty bere. Načež vy zareagujete, že už jste je prodala. Telepatička vás osočí z toho, jak jste si to mohla dovolit, vždyť ona ty kalhoty přece chtěla! Vy se bráníte, že jste to nemohla vědět, že to neřekla a číst myšlenky neumíte. A ona vám napíše něco v tom smyslu, že s vámi je teda radost obchodovat a už nikdy více! Takže 150 korun sice máte, ale jste za blbku. Je to k vzteku.
A to se rozhodně vyplatí, ne?

Na dětských bazárcích už neobchoduju s „patologickými vymlouvačkami“.
Představte si například, že prodáváte chlapeckou jarní bundičku. Vymlouvačka si ji u vás zarezervuje s tím, že si ji vyzvedne za týden, protože je momentálně na návštěvě u tchyně  někde v západních Čechách, nebo třeba v Tanzanii. Po týdnu se jí opatrně připomenete a ona okamžitě zareaguje, že se moc omlouvá, že jí to úplně vypadlo, že rezervé platí, ale že teď nemá u sebe hotovost a manžel je na cestách a vrátí se až za 3 dny a poprosí vás o rezervaci ještě další 3 dny. Pak už to následuje v rychlém sledu, nemá auto, není doma, ztratila kreditní kartu, ukradli jí peněženku, měla defekt, cestou k vám srazila srnku, je nemocná nějakou vysoce nakažlivou chorobou, je v nemocnici a pak přestane komunikovat úplně, takže vás napadne, že možná umřela. Nebojte, neumřela, žije dál, a dál vesele vytváří další rezervace u dalších maminek a tak je obírá o čas, peníze a nervy. Smutné je, že mezitím uplynou i 2 měsíce a vy si se svou jarní bundičkou můžete tak leda vytřít pozadí, páč poptávka je po letních šortkách a tílkách. Nic jste nevydělala a ještě se cítíte jak úplná kravka.
A to se vážně vyplatí, ne?

 

Na dětských bazárcích už neobchoduju!
A mám klid.
A to se mi nakonec vyplatilo nejvíc. 😉