Poprvé na lyžích

Krásný den. Azurové nebe nad zasněženými vrcholky hor, slunce třpytící se ve sněhových závějích a mráz. Prostě nádhera. Den, jako stvořený k tomu, jít si zalyžovat.
Jo, aha, já tady mám Andreje! 😀
Tak to z lyžování nic nebude. Nevadí. Zkusíme, aspoň naučit na lyžích, Andrejka. Na lyžování samotné je sice ještě malinký, ale aby se na lyžích naučil ťapat, na to už je snad velký dost.
A tak začala velká výprava.
Sami asi dobře víte, kolik je to vrstev a oblíkání, když jdete na lyže. A protože jsem chtěla být stylová, všechno jsem to na sebe navlekla. A protože jsem chtěla, aby byl stylový i Andrej, tak jsem i jeho oblékla do lyžařského. Stálo nás to sice spoustu hekání, funění, vzdychání, občas nějaký ten nespokojený výkřik a taky pár slziček, ale nakonec jsme to zvládli. A tak jsme tedy neochvějně vyrazili vstříc novému dobrodružství.
Abych to nejdříve osvětlila, tak hned před hotelem se nachází sedačková lanovka, a malý kousek nalevo od této lanovky je takový miniaturní kopeček. To se vlastně ani nedá nazvat kopečkem, je to spíš velmi mírně se svažující rovinka. A toto místo, se mělo stát, naším útočištěm. Představovala jsem si, že ho budu, držíc za ruce, z tohoto mírného svážku vozit nahoru a dolů.
Andrej se sice ve svém mundůrku pohyboval značně neohrabaně, ale říkala jsem si, že se to poddá. Malé, vypůjčené, plastové lyžičky jsme měli zabodnuté před hotelem v kupě sněhu. Andrej se sice hnal (dá-li se to tak nazvat, vzhledem k jeho pohybovým schopnostem utlumeným lyžařským overalkem), k červeným bobům, které už dobře zná, ale já ho velice rychle přesměrovala.
Lyže jsme obouvali asi 20 minut.
Během této doby jsem si vyslekla rukavice, čepici a posléze i bundu, i přesto jsem stále potila. Andrejek během obouvání několikrát kydnul zadkem do sněhu, dostkrát mě, zřejmě vzteky, bolestivě zatahal za vlasy, a nesčetněkrát vytrhnul botu z řemínkového vázání dřív, než jsem ji stačila upevnit.
Musím kriticky přiznat, že situace se nevyvíjela zrovna ideálně. Ale zkazit náladu jsem si tím nenechala.
Začali jsme tím, že jsem Andreje držela za obě ručky, a pobízejíc ho: „ťap ťap“, což je náš signál k tomu, aby šel, jsem se ho snažila přinutit udělat krok. Bezvýsledně. Andrejek stál, jako přibitý, s očima upřenýma na malé lyže. Co mu běželo hlavinkou, to opravdu netuším.
Neúnavně jsem pokračovala: „Andrejku, pojď, ťaťap.“
Nic.
Tak já znova:“Pojď, ťap ťap.“
Stále nic. Žádný křik, žádný výraz, žádný pohyb. Nic.
Řekla jsem si, že ho chvíli nechám a po chvíli to zkusíme znova. Pustila jsem mu ruce a v tom se to stalo. Andrej udělal jeden krok, druhý krok, potom jednou nohou jeden výkop, druhý výkop a špička boty se uvolnila, a lyže mu zůstala viset okolo kotníku na řemínku. Vyslal ke mně vítězoslavný úsměv. Potom hned udělal to samé i s druhou nohou.
Pochopila jsem, že dnes nebudeme ani lyžovat, ani na lyžích ťapat a co jsem si to malovala s tou mírně se svažující rovinkou, to je najednou úplně fuk. Mně totiž jako velký úspěch připadá, že Andrej už si umí sám lyže vyzout, aníž by mu to kdokoliv ukázal, nebo vysvětlil. Obě nohy jsem uvolnila z řemínků, lyže zabodla do kupy sněhu, posadila ho na červené boby a jali jsme se sjíždět tu mírně svažující se rovinku na bobech tak, jako vždycky.
A vůbec nevadí, že jsme se složitě navlíkali do lyžařských hábitů a že s lyžemi to tentokrát nevyšlo. Vždyť vypadat stylově na bobech, to je taky fajn pocit. 🙂

Autor: Jana Dukić

jsem žena, dcera, matka, partnerka, kamarádka, podnikatelka, exmanželka... chodím s otevřenýma očima, nesedím si na uších, dívám se, poslouchám, mluvím, píšu a miluju :) jmenuju se Jana a tohle je způsob mojí relaxace srdečně Tě tady vítám a přeju fajn počtení 😉

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *