Archiv pro měsíc: Únor 2016

Šrouby do nohy

Kdo umí, ten umí, kdo neumí, ten čumí. A protože jsem blbě čuměla, a ke všemu za jízdy, a ke všemu za sebe, ležím teď v nemocnici s dvojitou frakturou holenní kosti a čekám, až mi operačně do nohy narvou šrouby. A to jsem si jen tak lehce a na chvili, vyrazila na kopec. Doufám, že operaci přežiju a noha taky. A jaké z toho plyne poučení? Hlavně se neohlížet! V životě vůbec a už vůbec ne za jízdy na lyžích.

Krásný, ale ne po mně

Není to tak dávno, co mi opravdu hodně záleželo na tom, aby se mi můj syn podobal. Momentálně mluvím o jeho vzhledu, nikoliv povaze, která se teprve formuje.
Svou podobnost v něm jsem vyloženě vyhledávala a na svém blízkém okolí si její potvrzení vynucovala. Vypadalo to asi následovně: „Podívej, tady je celý já!“, nebo: „Vidělas to, teď se zatvářil jak já, tam na té fotce,když mi bylo tolik, co jemu!“
A okolí svorně přikyvovalo a myslelo si svoje.
Já ale po jeho podobnosti se mnou tolik toužila! Za prvé proto, že s otcem syna se nestýkáme a za druhé proto, že když už jsem se s ním 9 měsíců tahala v břiše a pak ho 27 hodin z toho břicha dostávala ven, tak si snad sakra aspoň zasloužím, aby se mi trochu podobal.
Asi nezasloužím. A popravdě řečeno, je mi to už úplně fuk! Ale k tomuto prozření, dá-li se to tak nazvat, vedla cesta dosti dlouhá a trny lemovaná.
Vzhledem k dříve napjatým vztahům s Andrejkovým otcem, a mým ex-manželem, a zřejmě taky díky hormonům, jsem na upozornění o jejich vzájemné podobnosti byla doslova a do písmene alergická. Takže poznámky typu: „Jééé, ten je krásný, ale celý tatínek, že jo?!“ ve mně vyvolávaly vražedné sklony a kopřivku. Mé blízké okolí to zřejmě pozorovalo a mnohdy laskavě, ale nepravdivě, tvrdilo, že čím je Andrej starší, tím víc jde do mě a jiné podobné nesmysly. Je prostě třeba přiznat, že dokud mi ležel v žaludku bývalý manžel, ležela mi v žaludku i jakákoliv podobnost mého syna s ním. A i když bylo všem, na první pohled a nad slunce jasné, že Andrej je celý tatínek, já si to prostě přiznat nechtěla, nemohla a nedokázala.
Ale potom, v jednom jediném okamžiku, vzalo mé přesvědčení o synově podobnosti se mnou za své.
Bylo to vloni v létě, když jsme se s mojí maminkou a mým synem rozjeli na dovolenou. A shodou okolností to bylo kousek od místa, kde bydlí moje ex-tchyně a ex-švagrová. Po asi 5 dnech válení se u vody jsem si řekla, že své ex-tchyni a ex-švagrové dám na vědomí, že se zde i se synem nacházíme a jestli ho třeba nechtějí vidět. Jejich radost byla nezměrná. A tak jsme se domluvily, že k nim na druhý den zajedeme. A jak jsme řekly, tak jsme udělaly.  Celý ten den proběhl naprosto v pohodě a hladce. Babička a teta se potěšily se svým vnukem a synovcem, odsoudily přístup svého syna a bratra k dítěti a jednoduše jsme strávily hezký den. Už jsme se s Andrejem loučili a seděli v autě, když mi má drahá ex-tchyně vrazila do ruky 2 fotografie mého bývalého manžela, v asi přibližně stejném věku, v jakém byl v té době můj sny (1 rok).  Když jsem ty fotografie spatřila, málem jsem dostala infarkt! To byl Andrejek jak přes kopírák, jenom na černobílých fotkách! Neskutečná podoba, kterou nebylo možné nevidět, popřít, ani přehlédnout.  Ty oči, ten výraz, ty ústa, prostě celý on! Byla jsem naprosto v šoku! O nějaké mírné podobě jsem i já v skrytu duše věděla, ale tohle bylo teda na mě až přespříliš.
Nějakou dobu mi trvalo tuhle skutečnost rozdýchat. Tím chci říct, trvalo to několik týdnů. Během nich jsem tyto fotky skrývala před okolím a nechtěla je nikomu ukázat. Jakoby beztak všichni nevěděli,  a jasně neviděli, to co já jsem vědět a vidět nechtěla. Po čase jsem na fotky zapomněla. S tím, že syn, vypadá jako otec, jsem se taky smířila a stalo se to tak nějak nenásilně, aniž bych o to jakkoliv usilovala. A přišla jsem na to náhodou, asi před měsícem.
To takhle jeden pán se na Andrejka podíval a povídá: „No ten je krásný! Ale z Tebe teda nemá nic.“
Zmíněný pán mi touto poznámkou oznámil dvě věci, kterým jsem se pobaveně zasmála, aniž by se mě nějakým způsobem dotkly:
1) že syn je celý tatínek (to už ale přece všichni víme 🙂 )
2) že syn je krásný, ale po mně to teda rozhodně nemá 😀

Každý pohyb se počítá

Musím zhubnout! Ale tentokrát už vážně!
Už mě totiž nebaví fotit selfíčka pouze z pozice s rukou půl metru nad sebou a to samé chtít od všech ostatních, kteří na mě namíří svůj objektiv.
Už mě taky nebaví lustrovat všechny fotky, na kterých se nacházím a 95% z nich zamítnout se slovy: „Tu OKAMŽITĚ vymaž, na té vypadám příšerně!“
A protože se nacházím na hotelu, kde mám polopenzi, tudíž mé kuchařské invence není třeba (díkybohu!!!), rozhodla jsem se, že začnu tím, že vynechám pečivo a přílohy. To mi náhodou zbývá ještě maso, zelenina, taky polívky jsem si řekla, že můžu, ovoce, sýry.
Takže k snídani si dávám jogurt s musli, vařené vajíčko, teplou vodu s citronem a cappuccino (bez cukru!). To se vcelku dá vydržet, ale co se zbytkem dne?
Musím nějak šalamounky vyřešit obědy, protože jsem z těch lidí, co když se nenají, tak potom ke sklonku dne jsou schopni sežrat, co jim pod ruku přijde. Tak jsem sjela dolů do obchodu a nakoupila. Prosciutta cruda, mozzarely, prosciutta cotta, bresaoly a řekla jsem si, že to budou mé obědy.
No a z bohaté večeře, kterou tady servírují, vynechám primo, což jsou vždy těstoviny, ty naštěstí sní můj syn a dám si jenom maso a nějakou zeleninu. A to by bylo, abych nepřijela o 5 kilo lehčí!
Prvních pár dnů jsem se držela naprosto bez problémů. Dokonce jsem se začala cítit i lehčí a měla jsem ze sebe výborný pocit. Jenomže pak ….
Přišla ta zpropadená angína. To jsem dokonce jeden celý den nepozřela ani sousto, a ač mi bylo mizerně, velmi dobře jsem si tuto skutečnost uvědomovala a byla za ni nesmírně ráda. Ale potom se mi ulevilo a to, co jsem nesnědla za jeden celý den, jsem dohnala za jediné dopoledne. Ale říkala jsem si, nevadí, to je normální, tělo po nemoci potřebuje doplnit živiny, tak jsem se nijak nežinýrovala a doplňovala. K snídani jsem si dala croissant, k obědu těstoviny s rajčatovou omáčkou (penne al pomodoro), k odpolední svačině jsem zbufla jeden Andrejkův chlazený kinder snack, no a tak to pokračovalo až k večeři, kde jsem nejen, že nevynechala primo, ale pro jistotu jsem celý tento prasácký den zakončila dezertem. A aby toho nebylo málo, dala jsem si dole v baru dvě skleničky na lepší trávení. Ovšem spíš, než lepší trávení, přišlo naprosté otrávení z mé chatrné vůle. Večer v posteli jsem si v duchu spílala za svou nenažranost a rozhodla se, že od dalšího dne začnu znova a k mé dietě přidám i cvičení, které jsem si před odjezdem sem, velmi prozíravě stáhla do svého notebooku. A protože klást si malé cíle není zrovna moje parketa, naordinovala jsem si v duchu rovnou dvě cvičení denně. Jedno ráno, než se Andrej vzbudí a druhé při jeho poobědovém spaní. Na důkaz toho všeho jsem si natočila budíka o hodinu dříve.
Jestli zvonil, nebo nezvonil, to já opravdu netuším. Vím jen to, že jsme další ráno zaspali a na snídani doletěli o 15 minut později, než obvykle, s vyplazeným jazykem a nepříliš dobrou náladou. Tak ani tento den nezačal tak, jak jsem si předsevzala, ale nevadí, zacvičím si alespoň odpoledne. K snídani jsem si dala jogurt, musli, vodu a cappuccino. To je vcelku dobrý začátek. Dopoledne jsme se pak s Andrejkem motali tady kolem hotelu. Já ho tahala na bobech do malinkého kopečku a říkala si, že každý pohyb se počítá, tudíž i tento. K obědu jsem si dala prosciutto s mozzarelou. Andrejka jsem uložila k odpolednímu spaní, a protože nějak nemohl usnout, tak jsem si lehla k němu, abych ho lépe uspala. Asi už zřejmě tušíte, že jsem to zalomila s ním a dáchla si krásné 3 hodinky. Ani odpolední cvičko tudíž neklaplo. Vzbudila jsem se s hladem a chutí sežrat jednoduše cokoliv. Do večeře zbývaly dvě hodiny.  Marně jsem pořád dokola otvírala a zavírala dveře od lednice a skříňky s pochutinami hledajíc něco dietního a chutného. Na nic jsem nenarazila, tak jsem sežrala jogurt a k němu chlazený kinder snack, který Andrej nejí a tak jsem nucena spořádat je já. Opět mi ze sebe bylo na nic. U večeře jsem se už držela, ale to mě nijak neuklidnilo. Cítila jsem se mizerně. Večer jsem si nalila sklenku vína a v konečném důsledku jsem vyžahla půl flašky. To taky není zrovna dietní, i když víno teda bylo bílé.
A tak se to se mnou veze až dodnes. Svou dietu prokládám tu občas vínem, tu občas kinder snackem (už ať je konečně sežeru a je klid!!!), tu občas nějakou sušenkou, nebo těstovinami k obědu. No a s cvičením začínám každý den zítra, protože dnes se mi to vždycky nějak vymkne. Tak kupříkladu právě teď, Andrejek spí a tak bych mohla cvičit a pot se ze mě mohl lít a já mohla spalovat a hubnout a místo toho tady sedím a píšu o tom, jak jsem neschopná se sebou něco udělat.
Ale dopoledne jsme byli na bobech a přece každý pohyb se počítá, no ne? 😀

Poprvé na lyžích

Krásný den. Azurové nebe nad zasněženými vrcholky hor, slunce třpytící se ve sněhových závějích a mráz. Prostě nádhera. Den, jako stvořený k tomu, jít si zalyžovat.
Jo, aha, já tady mám Andreje! 😀
Tak to z lyžování nic nebude. Nevadí. Zkusíme, aspoň naučit na lyžích, Andrejka. Na lyžování samotné je sice ještě malinký, ale aby se na lyžích naučil ťapat, na to už je snad velký dost.
A tak začala velká výprava.
Sami asi dobře víte, kolik je to vrstev a oblíkání, když jdete na lyže. A protože jsem chtěla být stylová, všechno jsem to na sebe navlekla. A protože jsem chtěla, aby byl stylový i Andrej, tak jsem i jeho oblékla do lyžařského. Stálo nás to sice spoustu hekání, funění, vzdychání, občas nějaký ten nespokojený výkřik a taky pár slziček, ale nakonec jsme to zvládli. A tak jsme tedy neochvějně vyrazili vstříc novému dobrodružství.
Abych to nejdříve osvětlila, tak hned před hotelem se nachází sedačková lanovka, a malý kousek nalevo od této lanovky je takový miniaturní kopeček. To se vlastně ani nedá nazvat kopečkem, je to spíš velmi mírně se svažující rovinka. A toto místo, se mělo stát, naším útočištěm. Představovala jsem si, že ho budu, držíc za ruce, z tohoto mírného svážku vozit nahoru a dolů.
Andrej se sice ve svém mundůrku pohyboval značně neohrabaně, ale říkala jsem si, že se to poddá. Malé, vypůjčené, plastové lyžičky jsme měli zabodnuté před hotelem v kupě sněhu. Andrej se sice hnal (dá-li se to tak nazvat, vzhledem k jeho pohybovým schopnostem utlumeným lyžařským overalkem), k červeným bobům, které už dobře zná, ale já ho velice rychle přesměrovala.
Lyže jsme obouvali asi 20 minut.
Během této doby jsem si vyslekla rukavice, čepici a posléze i bundu, i přesto jsem stále potila. Andrejek během obouvání několikrát kydnul zadkem do sněhu, dostkrát mě, zřejmě vzteky, bolestivě zatahal za vlasy, a nesčetněkrát vytrhnul botu z řemínkového vázání dřív, než jsem ji stačila upevnit.
Musím kriticky přiznat, že situace se nevyvíjela zrovna ideálně. Ale zkazit náladu jsem si tím nenechala.
Začali jsme tím, že jsem Andreje držela za obě ručky, a pobízejíc ho: „ťap ťap“, což je náš signál k tomu, aby šel, jsem se ho snažila přinutit udělat krok. Bezvýsledně. Andrejek stál, jako přibitý, s očima upřenýma na malé lyže. Co mu běželo hlavinkou, to opravdu netuším.
Neúnavně jsem pokračovala: „Andrejku, pojď, ťaťap.“
Nic.
Tak já znova:“Pojď, ťap ťap.“
Stále nic. Žádný křik, žádný výraz, žádný pohyb. Nic.
Řekla jsem si, že ho chvíli nechám a po chvíli to zkusíme znova. Pustila jsem mu ruce a v tom se to stalo. Andrej udělal jeden krok, druhý krok, potom jednou nohou jeden výkop, druhý výkop a špička boty se uvolnila, a lyže mu zůstala viset okolo kotníku na řemínku. Vyslal ke mně vítězoslavný úsměv. Potom hned udělal to samé i s druhou nohou.
Pochopila jsem, že dnes nebudeme ani lyžovat, ani na lyžích ťapat a co jsem si to malovala s tou mírně se svažující rovinkou, to je najednou úplně fuk. Mně totiž jako velký úspěch připadá, že Andrej už si umí sám lyže vyzout, aníž by mu to kdokoliv ukázal, nebo vysvětlil. Obě nohy jsem uvolnila z řemínků, lyže zabodla do kupy sněhu, posadila ho na červené boby a jali jsme se sjíždět tu mírně svažující se rovinku na bobech tak, jako vždycky.
A vůbec nevadí, že jsme se složitě navlíkali do lyžařských hábitů a že s lyžemi to tentokrát nevyšlo. Vždyť vypadat stylově na bobech, to je taky fajn pocit. 🙂

Na práškách a na knížkách

Už dva dny se snažím připojit na internet, ale vůbec se mi to nedaří. Venku je už třetí den bílá tma. Chumelí a chumelí. A i když náhodou chvíli nechumelí, tak stejně není nic vidět, takže jakoby chumelilo. Ale to ani trochu nevadí, nám se výborně daří i tak.
Sice mě postihla angína a to se vším všudy. Tedy úporná bolest v krku, bolest svalů, kloubů a sebelítost, prostě samá pozitiva. Naštěstí ale, jsem vybavena antibiotiky a knihami s pozitivními názvy (např. „Miluj svůj život“, nebo „Myslet pozitivně“), tak jsem si je sama naordinovala a už se, začínám, cítit lépe 🙂
Co lépe. Já se cítím přímo skvěle! 😀
Ptáte se, co Andrej? No, co Vám mám říct? Je prostě úžasný. Jeden den maminku dokonce nechal skoro celý den odpočívat a po hlavě jí skákal opravdu jen občas. A za ten jeden den jsem se jakžtakž hodila do kupy. Takže nepočítám to, že se díky antibiotikům (no aspoň doufám, že je to díky nim) při každém pohybu zpotím, jak se tak říká, až na prdeli. Nepočítám ani přetrvávající, i když velmi pomalu, ustupující, bolesti v krku. A o ekzému, který se mi takhle zrána objevil kolem očí a díky němuž vypadám tak o 10 let starší (stále doufám, že na vině jsou jenom ta zpropadená antibiotika, páč jinak jsem učiněná mladice :)), se ani rozepisovat nebudu.
Ale abychom se vrátili k mému drahému synovi.  Tak ten si hraje, dívá se na pohádky, dělá všude šílený binec, ale je zlatý. Prostě milionový.  Jsem z něj úplně na měkko.
Ale to bude jistě taky těma práškama, nebo těma knížkama, nebo kombinací obojího.
Celkově se můj vhled na syna velmi pozměnil. Najednou mám pocit, že mám to nejlepší dítě. U snídaně způsobně sedíc, pojídá, s mou občasnou pomocí, co mu naservíruju, u večeře to samé. Žádné rozhazování lupínků, nebo kukuřice. Žádné scény, žádné řevy ani křiky, prostě ideální dítě – ty prášky jsou zřejmě začarované a ty knížky asi fungujou.
Klienti jsou taky na pohodu. Žádné problémy, výmysly, nesmysly, no prostě NIC. Všechno se až nechutně daří, vše je sluncem zalité, až teda na to zdejší počasí.
Asi ty prášky začnu brát trvale a knížky se zřejmě naučím nazpaměť. 🙂
Ale jestli to takhle půjde dál, tak to abych tenhle blog zrušila … 😀
A pozor, moje zlaté dítě se, zdá se, probouzí.
Tak já končím, protože my si jdeme hrát a dělat všechny ideální věci, které ideální matky, jako já, s ideálním dítětem, jako Andrej, dělají. 🙂
A Vy se mějte fajn a vítejte jaro, slyšela jsem, že už k Vám přichází! 😉
No, není to krásné, bezchybné a ideální??? 😀
P.S.: ty prášky se jmenujou Penbene 1 500 000 (kdyby někdo z Vás potřeboval nahodit sluníčkovou náladičku) 😀 😀 😀

Zatím jsme oba v pořádku

Znáte to, když odjedete s dítětem na 2 měsíce do ciziny a hned první den se dítě vzbudí s teplotou 38,7? Neznáte? Já taky ne. Až do soboty.
Po měsíčním maratonu doma, jsme zpátky v horách, tam, kde lišky dávají dobrou noc. Tam, kde namísto, dobrou noc, říkají: „Buona notte.“
„Šílenství a spěch“ maloměsta jsme vyměnili za klid a ticho věčně mlčících horských masivů. Zvládli jsme se sbalit, což dalo pořádnou fušku, zvládli jsme dojet, což proběhlo nadmíru uspokojivě a teď nám už jen zbývá vydržet. Vydržet až do Velikonoc, bez toho aniž bychom se zbláznili, zabili, nebo obojí.
Nasáčkovali jsme se s miliardou krámů (rozuměj oblečení, hračky, oblečení, jídlo, oblečení, boty, oblečení, boby, oblečení, pití, oblečení, cestovní postýlka, oblečení, povlečení, oblečení, hygienické potřeby, oblečení, lékárnička, oblečení, psací a kreslící potřeby a v neposlední řadě oblečení) do nepříliš velkého dvoulůžáku, kde se při dobré vůli vyspí i čtyři, když jeden z nich spí v dětské postýlce. A tento pokoj se nám teď na dlouhých 9 týdnů stane domovem.
A tady, když jsem tu miliardu krámů vybalila, zatímco Andrej si dával poobědového šlofíka, jsem mu mimoděk sáhla na čelo a zjistila, že hajcuje. To mi teda vážně chybělo.
Nikomu nepřeju ty nervy kolem! Jeho i moje. On ukňouraný, bez chuti k jídlu, špatně spící. Já nervní, ustrašená, lítostivá a taky občas řádně nasraná. No, fakt dvojka k pohledání.
K tomu všemu klienti, o které se, kromě milého Andrejka, musím starat a hned má člověk zaděláno na pomyslný blázinec.
A k tomu všemu se každý druhý zeptá: „Jak dlouho tady s tím malým zůstanete?“
A já na to: „Do Velikonoc.“
A všichni do jednoho se na mě podívají velmi, ale velmi lítostivým pohledem, chápavě pokývají hlavou a pak pronesou: „To Vám teda nezávidím.“
Pěkně děkuju, já nám to taky, nezávidím.
Přibližně nějak takhle, proběhla naše aklimatizace.
Dnes už je Andrej bez teplot, pomalu se zajíždíme do zdejších kolejí a já mám konečně trochu času na Vás, potažmo na sebe, potažmo na tento blog.
Takže ode dneška budeme moci na těchto stránkách společně sledovat, jak s přibývajícím časem, na tomto zapomenutém místě, bude upadat má psychika ….
A jestli nebude a já to přežiju ve zdraví, tak to bude jistě chtít řádnou oslavu!
Ale to je hudba velmi daleké budoucnosti.
Jsme tady, teprve 4. den, ze 60 a prozatím jsme oba v pořádku 🙂