O tom jak jsem jezdila nahoru a dolů, o vousaté paní doktorce a o tom, za kolik tady prodávají klid

Od rána všechno špatně. A můžou za to ty zpropadené skipassy, které jsem zakoupila chybně a tudíž jsem musela vesnici o 700 m.n.m. níže a asi 10 km dále otočit hned zrána dvakrát. Andreje samozřejmě tahám s sebou, protože kam bych ho tak asi dala, že? Obzvláště teď, v tom nešťastném období, kdy je na mě přisátý, jak přísavka a jakékoliv mé vzdálení se jemu, častuje ukrutným řevem. Nebýt toho, možná by ho i někdo pohlídal, takhle ovšem si to nikdo nelajzne. A můžete všem horem spodem vysvětlovat, že řve jen tak asi první 2 minuty a pak je klid a pohoda. No, je to nakonec moje dítě, tudíž především můj problém.
Takže je asi něco kolem půl desáté a my jedeme podruhé vzhůru do kopce zpět na hotel se skipassy, teď už doufám správně vystavenými. Andrej kašle a mně se to ale vůbec nelíbí. Takový ten suchý a dráždivý kašel. Co 2 minuty, to zakašlání. Je mi jasné, že s ním budu muset k doktorce. Po tom, co jsme týden strávili v nemocnici, jsem ještě víc úzkostná a každé jeho zakašlání znamená v mých uších počínající zápal plic. V duchu proklínám zdejší počasí, a že musím pro skipassy jezdit takovou štreku. Být dostatek sněhu, běhám jen do pokladny naproti hotelu a je jisté, že Andrej by se mnou neběhal. Prostě bych ho někomu vrazila a NAZDAR. Dostatek sněhu ale není, právě naopak, je ho těžký nedostatek a tak jezdím nahoru a dolů a Andrejek se mnou.
Naštěstí už na mě klienti čekají venku před hotelem. Díky bohu. Zbavili mě tak povinnosti vyndat Andreje z autosedačky, obléknout mu bundu, přejít s ním do hotelu, vysléci mu bundu, najít klienty, kteří jsou v lepším případě na pokoji, v tom horším se pohybují někde v prostoru, předat jim skipassy, znovu Andreje obléknout a namustrovat do autosedačky. Předávka proběhla z okýnka mého auta a bez problémů a my můžeme vyjet, již toho dne potřetí, do vesnice o 700m.n.n níže a asi 10 km dále, jak jsem se již zmínila.
V čekárně je asi 10 lidí, což hned mezi dveřmi beze slova okomentuji otráveným pohledem (to mi jde vcelku dobře). Usedáme na jedno volné místo na lavici značně nepohodlné. S nostalgií vzpomenu na útulnou a hezkou čekárnu paní doktorky Bulvasové, Andrejkovy pediatričky. Po asi 5 minutách pochopím, že za dvěma dveřmi se ukrývají dva různí lékaři. Ženy po pravici se zeptám, kam mám s dítětem jít. „Pediatra e´ a la sinistra.“ „Pediatrička je vlevo.“ Slušně poděkuji a znova se rozhlédnu. Z 10 lidí v čekárně je přesně polovina dětí s maminkami, takže aspoň, že tak. Andrej mezitím chodí po čekárně a z knihovny v jejím rohu mi nosí knížky, jednu po druhé. Hlavně, že se nějak baví a neřve, říkám si. Po asi 20 minutách, kdy už mi Andrej přinesl všechny knížky dvakrát, začíná vyjadřovat svou nespokojenost vůči tomuto prostředí. Kleká si na zem, křičí a stále chodí ke dveřím. Uklidním ho až po pár minutách na klíně. Popravdě se mu nedivím, ani mě se v omšelé a neútulné čekárně, příliš nelíbí. I skladba čekajících pacientů je prapodivná, ale to raději komentovat nebudu. Přece jen se nacházíme ve vesnici 1040 m.n.m, s asi 300 stálými obyvateli. Po dalších 20 minutách, kdy jsou před námi ještě dva pacienti a další dva za námi si Andrej začíná lehat na zem (ano, čtete správně, to, čeho jsem vždycky nejvíc obávala, je tady – dítě lehající si na zem) a řve a křičí na celé kolo. Všichni po mě hází zhnusené pohledy a kroutí hlavou nad nevychovaností mého syna. Mám chuť je všechny poslat do prdele a to hromadně. Zkuste uklidnit 17ti měsíční dítě a vysvětlit mu že čekáte v čekárně u paní doktorky, která si na každého pacienta bere 10 až 15 minut a že ani Vás to nebaví, ale bohužel je to v tomto případě nutné, páč zdraví je důležité a prevence taktéž. To ale není možné. A tak beze slova syna držím v kravatě, vzpouzejícího se a řvoucího a ty nerudy v čekárně častuju zlými pohledy jednoho po druhém (v tom jsem myslím dobrá).  Po chvíli se Andrej uklidní a usíná mi v náručí. Jsem řádně podrážděná. Šnečí rychlostí doktorky, prostředím, spolusedícími, prostě všechno jde dnes na levačku. Zdá se, že konečně přijdeme na řadu a taky se tak asi po 10 minutách stane.
Přicházím do ordinace se spícím Andrejem a hned vysvětluju doktorce, že jsme cizinci, že syn prodělal laryngitidu, že kašle, že chci, aby si ho poslechla a že ale žádné antibiotika nechci, protože je měl před nedávnem. Teprve potom se na paní doktorku podívám a nestačím se divit. Osůbka vzrůstu malého, mně sotva po ramena, vlasy neurčité barvy, možná hnědé, nebo šedé, shrbená, s obrovskými brýlemi a světe div se, s nefalšovaným knírem a velkou bradavicí nad pravým horním rtem. Taková typická dětská doktorka. Jsem v šoku, ale snažím se nedat nic najevo. Připadám si, jak v pohádce o ježibabě. A nechtě mi hlavou proběhne myšlenka, že Andreje naloží na lopatu a šoupne ho do pece.
Naštěstí paní doktorka promluví vcelku vlídně a tak se tato představa ihned rozplývá. Je třeba vzbudit Andreje. Jak je mi toho chlapečka líto. Když procitne a spatří paní doktorku, spustí hysterický řev a ten trvá, dokud neodejdem.
Možná tu pohádku o ježibabě a dětech na lopatě už zná, ale určitě ne ode mě.
Poslechově je čistý, na plicích nic není, ani nikde jinde, prohlásí paní doktorka po opravdu zevrubné prohlídce. Pokračujte v započaté léčbě, tzn. sirup proti kašli. Už chápu ty dlouhé časové intervaly. Zdá se mi, že jsme v ordinaci nekonečně dlouhou dobu. Andrej řve, řve a řve. Paní doktorka mi ještě vypíše účet. Zaplatím a s klidem v duši a bez řevu odcházíme. A pak, že klid se nedá koupit – mně kupříkladu tentokrát stál 40 €.
V obchůdku naproti koupím Andrejkovi meruňkový džus a croissant, usadím ho do autosedačky, pustím mu Krtečka a pomalu, dnes již potřetí, stoupáme nahoru do hotelu. Pro dnešek stačilo, už nikam nepůjdeme a ani nepojedem.

Autor: Jana Dukić

jsem žena, dcera, matka, partnerka, kamarádka, podnikatelka, exmanželka... chodím s otevřenýma očima, nesedím si na uších, dívám se, poslouchám, mluvím, píšu a miluju :) jmenuju se Jana a tohle je způsob mojí relaxace srdečně Tě tady vítám a přeju fajn počtení 😉

1 komentář u „O tom jak jsem jezdila nahoru a dolů, o vousaté paní doktorce a o tom, za kolik tady prodávají klid

  1. Ahoj,Jani. Doposud jsem se při čtení tvého blogu smála. A taky jsem ti dávala za pravdu, jako bys mi mluvila z duše. A to mám tyto „krásné“ starosti a zážitky dááávno za sebou. Syn 29 a dcera 26 let. Ale dnešní čtení mi úsměv na tváři nevykouzlilo. Naopak. Nezávidím ti a držím palce. A jestli to není tajné-kde to jseš? A co tam děláš? V ČR to nebude, tady by ti nedovolili pracovat s „dítětem v závěsu“. A jen tak na okraj – o tvém blogu vím díky tomu, že jsi nám dala adresu na kurzu, a já ji dávám dále, protože se mi líbí, jak pravdivě a s nadhledem píšeš o mateřské „dovolené“ a otevřeně říkáš, že jsi obyčejná ženská, co taky někdy nezvládá. Tak držím palce a Andrejkovi pevné zdraví.

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *