Poprvé v nemocnici

S Andrejkem jsme v nemocnici prošli celkem devíti fázemi. Někdy je až s podivem, že jsme to oba přežili ve zdraví. Ale je to tak a jedeme dál! 😉

Fáze č. 1)             Matka hysterická
Přijíždíte na pohotovost s dítětem. Jste na smrt vystrašená. Primářka Vám po zevrubné prohlídce suše oznámí, že si zde Vašeho miláčka nechají. Nejdřív hystericky zareagujete ve smyslu, že Vaše dítě si nikdo nikde nenechá a že se od něj nehnete ani na sekundu a ani na krok a potom se hystericky rozpláčete a nemůžete to zastavit, ať chcete, nebo nechcete. A brečíte, jak krokodýl a trhanými pohyby oblékáte zatím nic netušící dítě. Jste na dně.

Fáze č. 2)             Dítě hysterické
Primářka vidí, že takhle se s Vámi nedomluví a tak přepíná z režimu suše do režimu klidně a trpělivě. Vše Vám vysvětlí, dokonce i nakreslí a Vy se trochu uklidníte. Slzy se Vám sice stále koulejí po tvářích, ale jde to. V ten moment, ale přicházejí z JIP a odnášejí Vaše dítě s hysterickým řevem, který slyšíte ještě dlouho po jeho odchodu. Ani si nechcete představit, co tomu chudáčkovi dělají. Vracíte se do fáze č. 1, ale zároveň už v mozku přepínáte na fázi č. 2.

Fáze č. 3)             Matka mobilizující se
Ve 45 minutách stihnete dojet domů, obvolat celou rodinu, vyndat prádlo z pračky a pověsit ho, sbalit věci dítěti, sbalit věci sobě a pomocí některého z členů rodiny dojet zpátky zpět do nemocnice. Letíte na JIP, seč Vám síly stačí.

Fáze č. 4)             Matka lítostivá
V momentě, kdy tam toho malého bobečka uvidíte sedět v zaklecované postýlce, s kanylou v malé ručce, s krčkem ovázaným plínou, v erárním pyžámku (na JIP své mít nemůže), tak se Vám znovu (během posledních 2 hodin asi po desáté) spustí slzy jako hrachy. A on, když Vás uvidí a začne k Vám vztahovat ručky, to je horší moment, než srdceryvný konec filmu Titanik. Ovšem jen do chvíle, než si všimnete, že dítě, na rozdíl od Vás nepláče, dokonce vyhlíží vcelku klidně.  Na JIP jste tím pádem už navždy zapsaná, jako ta uřvaná hysterka, co se hned sesype. Sedíte u jeho postýlky, dokud tvrdě neusne a i pak Vás musí sestřičky asi 15x ujistit, že kdyby jen zakňoural, určitě, na 100% a na holý pupek, Vás nechají zavolat. Zkroušeně odcházíte o patro níž na dětské oddělení do pokoje, jež vám byl přidělen. Naštěstí pro Vás ho sdílíte s maminkou a jejím synkem, kteří jsou v nemocnici, oproti Vám, už staří matadoři (jsou tam již po třetí). A ta Vám vše ochotně vysvětlí a objasní. Jakýmsi způsobem se Vám podaří usnout.

Fáze č. 5)             Dítě v kleci
Ráno kupodivu zjistíte, že jste spala docela klidně. Ale to nic nemění na tom, že už od 7 hodin netrpělivě očekáváte příchod sestry, která Vám oznámí, že máte jít nahoru. Máte se načekat, stane se tak v 9:10. Za dítětem letíte, div se nepřerazíte. Máte strach z toho, jak ten den přežijete, když dítě prostě nesmí z postýlky. Budete příjemně překvapená.  Dítě sedí v klídečku v postýlce a po očku sleduje televizi.  Strávíte u něj celé dopoledne až do oběda a s úlevou zjišťujete, že dítě je v pohodě a vzhledem k tomu, že je pod práškama, je i vcelku klidné, až ho skoro nepoznáváte. Podobně strávíte i celé odpoledne. Tak trochu si hrajete, trochu se díváte na telku, trochu si povídáte, trochu zpíváte a jde to, jde to líp, než jste čekala. Večer, když dítě uspíte, unaveně odcházíte k sobě na pokoj a cítíte se, jak po celodenní šichtě někde v továrně.

Fáze č. 6)             Matka suverénní
Po pár dnech Vám tohle všechno přijde normální a Vy jste 100% adaptovaná. Jste adaptovaná dokonce natolik, že když před dveřmi JIP uvidíte zkroušenou maminku, které se po tvářích koulejí slzy, hned pochopíte, že se nachází ve fázi č.1., nebo možná tak ve fázi č. 2., a máte sto chutí jí říct, že všechno bude v pohodě, protože Vy už v tom umíte chodit. Znáte přesné načasování všeho, co se v nemocnici děje, páč všechno tam má svůj řád a čas. V některých chvílích v tom dokonce spatřujete i nesporné výhody. Rozhodně minimálně tehdy, pokud jste na dítě sama, jako já. Najednou se totiž dítěte někdy i několikrát denně „zbavíte“ (chodí na různá vyšetření, má polední klid atp.) a na to si člověk rychle zvykne. Stejně ale dřív, nebo později, přijde ten vytoužený den, kdy dítě propustí z JIP a dají ho k Vám na pokoj. Říkáte si: „Konečně!“. Ale vězte, že než Vás propustí domů, ještě několikrát si vzpomenete na sladké časy, kdy bylo o dítě postaráno, nebylo v žádném přímém ohrožení, a vy jste měla i několik chvil pro sebe (ač v prostředí nemocničním, tudíž nepříliš utěšeném).

Fáze č. 7)             Dítě vypruzelé
S dítětem na pokoji jste už několikátý den. Dítě už zná všechny hračky, se všemi jste si už hráli, vidělo už všechny pohádky, řekli jste si všechny říkanky a básničky, zazpívali jste si všechny písničky, podívali jste se z okna, co se děje venku, atp. a děláte to každý den pořád dokola. A jestli první den, Vám to zabralo skoro celý den, tak po pár dnech tohle všechno stihnete ve dvou hodinách. A co ten zbytek času? Počítáte hodiny do poledního spaní, pak do toho večerního. A dítě? Totálně a absolutně otrávené – není se čemu divit. Nesmí vyjít z pokoje a tak vymýšlí. Vymýšlí, co by provedlo. Hází do záchodu různé věci, od hraček až po Vaše krémy, vytahuje z koše špinavé plíny a roznáší je po nemocničním pokoji, schválně všechno rozlívá a se vším drobí a pak se v tom patlá a tváří se hrozně spokojeně a vy ho necháte, protože nemáte lepší nápad na lepší zábavu. Jo a k tomu všemu je dítě plačtivé, otrávené, ukřičené a nevrlé a Vy ho opravdu chápete, ale už teda melete z posledního.

Fáze č. 8)             Matka otrávená
Pak přijde den, kdy to prostředí začnete nenávidět. Nenávidíte ten řád, to že si nemůžete ráno přispat, protože Vám už od 7 hodin někdo courá po pokoji, že si nikam nemůžete odskočit, ž nemůžete ven, že je všechno nalajnované a žádná změna, až je Vám z toho nevolno. Všechno a všichni Vám vadí. Jste otrávená a Vaše dítě s Vámi. Už abyste šli domů! Navíc máte pocit, že dítě už je fakt zdravé a jestli něco potřebuje, tak se proběhnout po venku! Naštěstí už Vám zbývá, do slova a do písmene, jen pár dní.

Fáze č. 9)             Matka s dítětem na cestě domů
/9*Už od rána netrpělivě očekáváte příchod doktorky, která Vám potvrdí, že jdete domů. Jste sbalená, nachystaná, jen odejít. I dítě si všimlo, že se děje po dlouhé době něco nového a je víc nervózní, než obvykle. Po několikahodinovém čekání konečně nastane ten vytoužený okamžik. Jdete domůůůůů. Se setřičkami se loučíte slovy: „Děkujeme, ale už nikdy více. A šťastné a veselé!“ A myslíte to vážně

Autor: Jana Dukić

jsem žena, dcera, matka, partnerka, kamarádka, podnikatelka, exmanželka... chodím s otevřenýma očima, nesedím si na uších, dívám se, poslouchám, mluvím, píšu a miluju :) jmenuju se Jana a tohle je způsob mojí relaxace srdečně Tě tady vítám a přeju fajn počtení 😉

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *