Archiv pro měsíc: Prosinec 2015

P.F. 2016

Moji milí,

jelikož nadcházející rok 2016 je rok přestupný, tak Vám přeju především trpělivost, lásku a sílu, přejít všechna úskalí tohoto roku ve zdraví, v pohodě,  s lehkostí v duši a s úsměvem na rtech.
takže vykročte pravou, myslete hlavou a jednejte podle toho co Vám říká  Vaše srdce ♥

Vaše Jana♥  & můj Andrej♥

O tom jak jsem jezdila nahoru a dolů, o vousaté paní doktorce a o tom, za kolik tady prodávají klid

Od rána všechno špatně. A můžou za to ty zpropadené skipassy, které jsem zakoupila chybně a tudíž jsem musela vesnici o 700 m.n.m. níže a asi 10 km dále otočit hned zrána dvakrát. Andreje samozřejmě tahám s sebou, protože kam bych ho tak asi dala, že? Obzvláště teď, v tom nešťastném období, kdy je na mě přisátý, jak přísavka a jakékoliv mé vzdálení se jemu, častuje ukrutným řevem. Nebýt toho, možná by ho i někdo pohlídal, takhle ovšem si to nikdo nelajzne. A můžete všem horem spodem vysvětlovat, že řve jen tak asi první 2 minuty a pak je klid a pohoda. No, je to nakonec moje dítě, tudíž především můj problém.
Takže je asi něco kolem půl desáté a my jedeme podruhé vzhůru do kopce zpět na hotel se skipassy, teď už doufám správně vystavenými. Andrej kašle a mně se to ale vůbec nelíbí. Takový ten suchý a dráždivý kašel. Co 2 minuty, to zakašlání. Je mi jasné, že s ním budu muset k doktorce. Po tom, co jsme týden strávili v nemocnici, jsem ještě víc úzkostná a každé jeho zakašlání znamená v mých uších počínající zápal plic. V duchu proklínám zdejší počasí, a že musím pro skipassy jezdit takovou štreku. Být dostatek sněhu, běhám jen do pokladny naproti hotelu a je jisté, že Andrej by se mnou neběhal. Prostě bych ho někomu vrazila a NAZDAR. Dostatek sněhu ale není, právě naopak, je ho těžký nedostatek a tak jezdím nahoru a dolů a Andrejek se mnou.
Naštěstí už na mě klienti čekají venku před hotelem. Díky bohu. Zbavili mě tak povinnosti vyndat Andreje z autosedačky, obléknout mu bundu, přejít s ním do hotelu, vysléci mu bundu, najít klienty, kteří jsou v lepším případě na pokoji, v tom horším se pohybují někde v prostoru, předat jim skipassy, znovu Andreje obléknout a namustrovat do autosedačky. Předávka proběhla z okýnka mého auta a bez problémů a my můžeme vyjet, již toho dne potřetí, do vesnice o 700m.n.n níže a asi 10 km dále, jak jsem se již zmínila.
V čekárně je asi 10 lidí, což hned mezi dveřmi beze slova okomentuji otráveným pohledem (to mi jde vcelku dobře). Usedáme na jedno volné místo na lavici značně nepohodlné. S nostalgií vzpomenu na útulnou a hezkou čekárnu paní doktorky Bulvasové, Andrejkovy pediatričky. Po asi 5 minutách pochopím, že za dvěma dveřmi se ukrývají dva různí lékaři. Ženy po pravici se zeptám, kam mám s dítětem jít. „Pediatra e´ a la sinistra.“ „Pediatrička je vlevo.“ Slušně poděkuji a znova se rozhlédnu. Z 10 lidí v čekárně je přesně polovina dětí s maminkami, takže aspoň, že tak. Andrej mezitím chodí po čekárně a z knihovny v jejím rohu mi nosí knížky, jednu po druhé. Hlavně, že se nějak baví a neřve, říkám si. Po asi 20 minutách, kdy už mi Andrej přinesl všechny knížky dvakrát, začíná vyjadřovat svou nespokojenost vůči tomuto prostředí. Kleká si na zem, křičí a stále chodí ke dveřím. Uklidním ho až po pár minutách na klíně. Popravdě se mu nedivím, ani mě se v omšelé a neútulné čekárně, příliš nelíbí. I skladba čekajících pacientů je prapodivná, ale to raději komentovat nebudu. Přece jen se nacházíme ve vesnici 1040 m.n.m, s asi 300 stálými obyvateli. Po dalších 20 minutách, kdy jsou před námi ještě dva pacienti a další dva za námi si Andrej začíná lehat na zem (ano, čtete správně, to, čeho jsem vždycky nejvíc obávala, je tady – dítě lehající si na zem) a řve a křičí na celé kolo. Všichni po mě hází zhnusené pohledy a kroutí hlavou nad nevychovaností mého syna. Mám chuť je všechny poslat do prdele a to hromadně. Zkuste uklidnit 17ti měsíční dítě a vysvětlit mu že čekáte v čekárně u paní doktorky, která si na každého pacienta bere 10 až 15 minut a že ani Vás to nebaví, ale bohužel je to v tomto případě nutné, páč zdraví je důležité a prevence taktéž. To ale není možné. A tak beze slova syna držím v kravatě, vzpouzejícího se a řvoucího a ty nerudy v čekárně častuju zlými pohledy jednoho po druhém (v tom jsem myslím dobrá).  Po chvíli se Andrej uklidní a usíná mi v náručí. Jsem řádně podrážděná. Šnečí rychlostí doktorky, prostředím, spolusedícími, prostě všechno jde dnes na levačku. Zdá se, že konečně přijdeme na řadu a taky se tak asi po 10 minutách stane.
Přicházím do ordinace se spícím Andrejem a hned vysvětluju doktorce, že jsme cizinci, že syn prodělal laryngitidu, že kašle, že chci, aby si ho poslechla a že ale žádné antibiotika nechci, protože je měl před nedávnem. Teprve potom se na paní doktorku podívám a nestačím se divit. Osůbka vzrůstu malého, mně sotva po ramena, vlasy neurčité barvy, možná hnědé, nebo šedé, shrbená, s obrovskými brýlemi a světe div se, s nefalšovaným knírem a velkou bradavicí nad pravým horním rtem. Taková typická dětská doktorka. Jsem v šoku, ale snažím se nedat nic najevo. Připadám si, jak v pohádce o ježibabě. A nechtě mi hlavou proběhne myšlenka, že Andreje naloží na lopatu a šoupne ho do pece.
Naštěstí paní doktorka promluví vcelku vlídně a tak se tato představa ihned rozplývá. Je třeba vzbudit Andreje. Jak je mi toho chlapečka líto. Když procitne a spatří paní doktorku, spustí hysterický řev a ten trvá, dokud neodejdem.
Možná tu pohádku o ježibabě a dětech na lopatě už zná, ale určitě ne ode mě.
Poslechově je čistý, na plicích nic není, ani nikde jinde, prohlásí paní doktorka po opravdu zevrubné prohlídce. Pokračujte v započaté léčbě, tzn. sirup proti kašli. Už chápu ty dlouhé časové intervaly. Zdá se mi, že jsme v ordinaci nekonečně dlouhou dobu. Andrej řve, řve a řve. Paní doktorka mi ještě vypíše účet. Zaplatím a s klidem v duši a bez řevu odcházíme. A pak, že klid se nedá koupit – mně kupříkladu tentokrát stál 40 €.
V obchůdku naproti koupím Andrejkovi meruňkový džus a croissant, usadím ho do autosedačky, pustím mu Krtečka a pomalu, dnes již potřetí, stoupáme nahoru do hotelu. Pro dnešek stačilo, už nikam nepůjdeme a ani nepojedem.

V pracovním procesu s Andrejem v závěsu

Protože jsem samoživitelka, musím být výdělečně činná a to i s dítětem na krku a vysírkou k tomu. A tak se vždycky na zimu uklidíme do hor, do bezmála 2000 m.n.m.  Bylo to tak i vloni a je to tak i letos a snad to tak bude i napřesrok. Já se starám o českou klientelu a vysírka se stará o to, jak mě alespoň 30x denně nasrat do nepříčetnosti. Alespoň tak je tomu letos.
Jó, vloni to byly jiné časy! Andrej byl malé miminko a zpočátku ještě ani neseděl. Pak už sice seděl, ale to nic neměnilo na tom, že byl zlaté dítě. A nemyslela jsem si to jenom já, ale skoro všichni klienti, kteří ho tady poznali. Neustále jsem totiž čelila poznámkám typu: „Takové hodné dítě, to snad ani není možné, to si vůbec nezasloužíš. Hahaha.“ A já se zdvořile smála s nimi, ale v kapse se mi otvírala pomyslná kudla.  A odpovídala jsem: „To víte, pohodová matka, pohodové dítě.“ A to se zase zdvořile smáli oni, a jestli se jim v kapse něco pomyslného otvíralo, tak o tom já už nic nevím. V každém případě, ať maličký Andrejek seděl, nebo neseděl, strávil většinu času v kočárku, občas breknul, ale jinak pohoda, jazz a žádný stres. A tak jsem tady s ním překlepala ty 3 měsíce jakoby nic a dmula jsem se pýchou, jak jsem to skvěle zvládla a ještě k tomu to úžasné miminko mělo báječnou příležitost nadýchat se skvělého, čerstvého, horského vzduchu.
Tu příležitost má i letos. Ale říkám si, jestli už toho čerstvého vzduchu nějak nepřebral. Soudím tak dle toho, jak moc, moc hlasitě a moc dlouho umí řvát – prý si tak dítě roztahuje plíce. Jestli je tohle rčení pravdivé, tak můj 17-ti měsíční syn je musí mít minimálně jako Michael Phelps (to je ten slavný plavec, co mám celkem 22 olympijských medailí, kdybyste to náhodou nevěděli ;)). Ale abych se vrátila k tématu, po loňských dobrých zkušenostech, jsem si malovala i tu letošní sezónu. Kdybych ale jen tušila, do čeho se ženu… Udělala bych to stejně tak, protože to tady miluju, tu práci mám ráda a vlastně nemám jinou možnost. 🙂
Představte si situaci, že Vám přijíždějí 2 autobusy najednou, bezmála 90 lidí. Vy je musíte ubytovat, koupit jim skipassy a zorganizovat je tak, aby všichni byli spokojeni. Musíte podávat informace, být milá a ochotná s čímkoliv pomoci. A do toho Vám řve dítě, věší se Vám na nohu, vzteká se, pláče bez jediné slzičky, piští, kvičí, křičí a Vy se usmíváte, tváříte se, jakože nic, i když máte sto chutí toho smrádka přetrhnout, jak hada. A klienti se taky svorně usmívají a uklidňují Vás slovy: „Z toho si nic nedělej, tohle je nejhorší věk.“ Ale kdo ví, jestli se jim v kapse ta pomyslná kudla náhodou neotvírá. Ať je to jak chce, Vy za ta slova děkujete a zoufale se jich chytáte, protože jestliže to není věkem, tak je to na mašli.
A pak přijde večeře a Vy musíte všechny usadit k jejich stolu a neustále podávat další a další informace a odpovídat na další a další dotazy a do toho se ten „andílek“ vzpíná v jídelní židličce a řve a ječí na celé kolo. A Vy byste se v prdeli viděla a on rozhazuje všechno jídlo, na které dosáhne, po zemi a když ho konečně vyndáte z židličky, ať si teda dělá, co chce, jenom ať PROBOHA NEŘVE, tak běhá po celé jídelně, proplétá se lidem pod nohama, lozí na lavice, dělá na každého kuk a hrozně se u toho baví. A Vy jen odevzdaně sedíte a už ani nemáte chuť jíst a to Vám vlastně vůbec neuškodí. 🙂
Tak a jestli jste si to teď představili, tak vězte, že jsem vypíchla jen dvě situace z mnoha. Ve skutečnosti je to asi stokrát horší!
Ale zvládáme to, protože musíme a chceme a protože se máme rádi a protože jako správná a pohodová matka se držím hesla: „To chce klid a hlavně se z ničeho neposrat.“ 😉

Poprvé v nemocnici

S Andrejkem jsme v nemocnici prošli celkem devíti fázemi. Někdy je až s podivem, že jsme to oba přežili ve zdraví. Ale je to tak a jedeme dál! 😉

Fáze č. 1)             Matka hysterická
Přijíždíte na pohotovost s dítětem. Jste na smrt vystrašená. Primářka Vám po zevrubné prohlídce suše oznámí, že si zde Vašeho miláčka nechají. Nejdřív hystericky zareagujete ve smyslu, že Vaše dítě si nikdo nikde nenechá a že se od něj nehnete ani na sekundu a ani na krok a potom se hystericky rozpláčete a nemůžete to zastavit, ať chcete, nebo nechcete. A brečíte, jak krokodýl a trhanými pohyby oblékáte zatím nic netušící dítě. Jste na dně.

Fáze č. 2)             Dítě hysterické
Primářka vidí, že takhle se s Vámi nedomluví a tak přepíná z režimu suše do režimu klidně a trpělivě. Vše Vám vysvětlí, dokonce i nakreslí a Vy se trochu uklidníte. Slzy se Vám sice stále koulejí po tvářích, ale jde to. V ten moment, ale přicházejí z JIP a odnášejí Vaše dítě s hysterickým řevem, který slyšíte ještě dlouho po jeho odchodu. Ani si nechcete představit, co tomu chudáčkovi dělají. Vracíte se do fáze č. 1, ale zároveň už v mozku přepínáte na fázi č. 2.

Fáze č. 3)             Matka mobilizující se
Ve 45 minutách stihnete dojet domů, obvolat celou rodinu, vyndat prádlo z pračky a pověsit ho, sbalit věci dítěti, sbalit věci sobě a pomocí některého z členů rodiny dojet zpátky zpět do nemocnice. Letíte na JIP, seč Vám síly stačí.

Fáze č. 4)             Matka lítostivá
V momentě, kdy tam toho malého bobečka uvidíte sedět v zaklecované postýlce, s kanylou v malé ručce, s krčkem ovázaným plínou, v erárním pyžámku (na JIP své mít nemůže), tak se Vám znovu (během posledních 2 hodin asi po desáté) spustí slzy jako hrachy. A on, když Vás uvidí a začne k Vám vztahovat ručky, to je horší moment, než srdceryvný konec filmu Titanik. Ovšem jen do chvíle, než si všimnete, že dítě, na rozdíl od Vás nepláče, dokonce vyhlíží vcelku klidně.  Na JIP jste tím pádem už navždy zapsaná, jako ta uřvaná hysterka, co se hned sesype. Sedíte u jeho postýlky, dokud tvrdě neusne a i pak Vás musí sestřičky asi 15x ujistit, že kdyby jen zakňoural, určitě, na 100% a na holý pupek, Vás nechají zavolat. Zkroušeně odcházíte o patro níž na dětské oddělení do pokoje, jež vám byl přidělen. Naštěstí pro Vás ho sdílíte s maminkou a jejím synkem, kteří jsou v nemocnici, oproti Vám, už staří matadoři (jsou tam již po třetí). A ta Vám vše ochotně vysvětlí a objasní. Jakýmsi způsobem se Vám podaří usnout.

Fáze č. 5)             Dítě v kleci
Ráno kupodivu zjistíte, že jste spala docela klidně. Ale to nic nemění na tom, že už od 7 hodin netrpělivě očekáváte příchod sestry, která Vám oznámí, že máte jít nahoru. Máte se načekat, stane se tak v 9:10. Za dítětem letíte, div se nepřerazíte. Máte strach z toho, jak ten den přežijete, když dítě prostě nesmí z postýlky. Budete příjemně překvapená.  Dítě sedí v klídečku v postýlce a po očku sleduje televizi.  Strávíte u něj celé dopoledne až do oběda a s úlevou zjišťujete, že dítě je v pohodě a vzhledem k tomu, že je pod práškama, je i vcelku klidné, až ho skoro nepoznáváte. Podobně strávíte i celé odpoledne. Tak trochu si hrajete, trochu se díváte na telku, trochu si povídáte, trochu zpíváte a jde to, jde to líp, než jste čekala. Večer, když dítě uspíte, unaveně odcházíte k sobě na pokoj a cítíte se, jak po celodenní šichtě někde v továrně.

Fáze č. 6)             Matka suverénní
Po pár dnech Vám tohle všechno přijde normální a Vy jste 100% adaptovaná. Jste adaptovaná dokonce natolik, že když před dveřmi JIP uvidíte zkroušenou maminku, které se po tvářích koulejí slzy, hned pochopíte, že se nachází ve fázi č.1., nebo možná tak ve fázi č. 2., a máte sto chutí jí říct, že všechno bude v pohodě, protože Vy už v tom umíte chodit. Znáte přesné načasování všeho, co se v nemocnici děje, páč všechno tam má svůj řád a čas. V některých chvílích v tom dokonce spatřujete i nesporné výhody. Rozhodně minimálně tehdy, pokud jste na dítě sama, jako já. Najednou se totiž dítěte někdy i několikrát denně „zbavíte“ (chodí na různá vyšetření, má polední klid atp.) a na to si člověk rychle zvykne. Stejně ale dřív, nebo později, přijde ten vytoužený den, kdy dítě propustí z JIP a dají ho k Vám na pokoj. Říkáte si: „Konečně!“. Ale vězte, že než Vás propustí domů, ještě několikrát si vzpomenete na sladké časy, kdy bylo o dítě postaráno, nebylo v žádném přímém ohrožení, a vy jste měla i několik chvil pro sebe (ač v prostředí nemocničním, tudíž nepříliš utěšeném).

Fáze č. 7)             Dítě vypruzelé
S dítětem na pokoji jste už několikátý den. Dítě už zná všechny hračky, se všemi jste si už hráli, vidělo už všechny pohádky, řekli jste si všechny říkanky a básničky, zazpívali jste si všechny písničky, podívali jste se z okna, co se děje venku, atp. a děláte to každý den pořád dokola. A jestli první den, Vám to zabralo skoro celý den, tak po pár dnech tohle všechno stihnete ve dvou hodinách. A co ten zbytek času? Počítáte hodiny do poledního spaní, pak do toho večerního. A dítě? Totálně a absolutně otrávené – není se čemu divit. Nesmí vyjít z pokoje a tak vymýšlí. Vymýšlí, co by provedlo. Hází do záchodu různé věci, od hraček až po Vaše krémy, vytahuje z koše špinavé plíny a roznáší je po nemocničním pokoji, schválně všechno rozlívá a se vším drobí a pak se v tom patlá a tváří se hrozně spokojeně a vy ho necháte, protože nemáte lepší nápad na lepší zábavu. Jo a k tomu všemu je dítě plačtivé, otrávené, ukřičené a nevrlé a Vy ho opravdu chápete, ale už teda melete z posledního.

Fáze č. 8)             Matka otrávená
Pak přijde den, kdy to prostředí začnete nenávidět. Nenávidíte ten řád, to že si nemůžete ráno přispat, protože Vám už od 7 hodin někdo courá po pokoji, že si nikam nemůžete odskočit, ž nemůžete ven, že je všechno nalajnované a žádná změna, až je Vám z toho nevolno. Všechno a všichni Vám vadí. Jste otrávená a Vaše dítě s Vámi. Už abyste šli domů! Navíc máte pocit, že dítě už je fakt zdravé a jestli něco potřebuje, tak se proběhnout po venku! Naštěstí už Vám zbývá, do slova a do písmene, jen pár dní.

Fáze č. 9)             Matka s dítětem na cestě domů
/9*Už od rána netrpělivě očekáváte příchod doktorky, která Vám potvrdí, že jdete domů. Jste sbalená, nachystaná, jen odejít. I dítě si všimlo, že se děje po dlouhé době něco nového a je víc nervózní, než obvykle. Po několikahodinovém čekání konečně nastane ten vytoužený okamžik. Jdete domůůůůů. Se setřičkami se loučíte slovy: „Děkujeme, ale už nikdy více. A šťastné a veselé!“ A myslíte to vážně

Nemocnicni blues

Moji mili,

bohuzel konec tohoto roku memu blogovani prilis nepreje. Nejdrive mne zradila technika, to ale neni nic oproti zdravi meho syna, jez ho zradilo prave v minulych dnech a my se tim padem ocitli v nemocnici.  S nemoci bojuje statecne, a ja mu, obcas uz mene statecne, sekunduju. Myslim na Vas, a potazmo svuj blog, kazdicky den, ale bohuzel, jsem natolik zamestnana vsim tady okolo, ze nezbyva cas a hlavne ani sila na cokoliv dalsiho. Hned jakmile bude muj syn v poradku, ja se znova zhluboka nadechnu, me myslenky se uklidni a utridi a to bude ten pravy okamzik pro dalsi prispevek. Do te doby Vam vsem ze srdce dekuji za Vasi neutichajici prizen a preji z tohoto neuteseneho prostredi pohodovy cas adventni!

Vase Jana & muj Andrejek :-*

Krátké vánoční ladění

Vánoce všude, kam se podíváš, jen ne u nás doma.
Vánoční výzdoba nepřipadá v úvahu, páč by nakonec skončila v rukou malého ničitele, co se mnou sdílí tento byt. V lepším případě by ji jen rozbil, v tom horším i požil. Adventní věnec, to je ta samá kapitola, horší o možnost uhoření věnce, syna a možná i celého domu.  A tak poprvé, od dob, co jsem odešla od rodičů (a že už je to let :)), sedím v obýváku, v čase adventu a nic okolo tomuto času nenasvědčuje. Máme tady standardní bordel, jako vždycky, který samozřejmě před spaním uklidím, jako vždycky.
Rozhlížím se kolem sebe a hledám ty letošní Vánoce. Kde jsou? Kam se ukryly? A nakonec mi dojde to staré známé klišé, že Vánoce jsou v nás. A náhodou je uvnitř fakt cítím. A když si k tomu ještě oloupu mandarinku, její vůni mám totiž tak nějak s Vánoci spojenou, tak jsou to šťastné a veselé i když je teprve první týden v prosinci. K tomu to vědomí Andrejka, jak si spokojeně chrupká ve své postýlce, mě vnitřně zahřeje. Víc, než celý adventní věnec, nebo jiné zdobení.
A zítra zajdu s malým na šišky. Třeba se u nás ty Vánoce alespoň rozvoní, když už nic jiného. A navíc šišky by mohly být dobrá zábava pro Andreje. Potom, jak se osvědčily kaštany, na hraní, házení do dáli, pohazování jen tak na místě, vození v náklaďáku, překládání z jednoho náklaďáku do druhého, strkání do všech otvorů, kam se vešly, strkání do otvorů, kam bych nikdy nevěřila, že se vejdou a strkání do otvorů, ze kterých je už nikdy nikdo nevytáhne, myslím, že šišky by se mohly setkat s podobným úspěchem. A tím naše letošní vánoční výzdoba končí.
Mám Vánoce moc ráda a vím, že teď je budu mít ještě radši, až uvidím v očích malého vysírky to čekání na Ježíška a tu radost, až přijde. Ale na to je ještě příliš malý. Vloni ani netušil, že dostal nějaké dárky, letos si už s dárky poradí, ale zas nebude tušit, že je přinesl Ježíšek. Všechno má svůj čas a místo. Jenom ne Vánoce letos u nás doma. Jejich čas ani nenadejde. Za týden se odstěhujeme do hor a tam oslavíme i Vánoce i příchod Nového roku.  A do té doby budeme chodit po městě a nasávat tu vánoční atmosféru všude okolo, když už ji letos doma nemáme.