Rodičovská dovolená – ten sladký čas bezstarostného nicnedělání … a jaké výhody skýtá?

• Nemusíte vědět, co je za den. Všechny dny jsou totiž na chlup úplně stejné (jen s mírnými časovými obměnami, ovšem vždy v režii dítěte).
• Nemusíte utrácet za telefon. Když je dítě vzhůru, tak Vás telefonovat nenechá a když spí, tak netelefonujete Vy, abyste ho, probůh, náhodou nevzbudily.
• Nemusíte utrácet za alkohol a večírky, protože z opice Vás nikdo vyspat nenechá a tak si tuto raději třikrát rozmyslíte.
• Nemusíte chodit ani do kina ani do divadla, bohatě si vystačíte s duck TV. Pojednou i některé grafické animace, shlédnuté již asi 982 krát, Vám přijdou zajímavé a hlubokomyslné.
• Nemusíte šetřit, beztak není z čeho, všechno utratíte za dítě a ještě Vám chybí.
• Nemusíte se trápit žádnou sezónní výzdobou bytu, či domu. Vše, co naaranžujete, nakonec skončí v rukou Vašeho malého smrádka a následně je to zničeno, rozcupováno, podupáno a potaháno po celém bytě.
• Nemusíte dělat vánoční, velikonoční, jarní, zimní, podzimní a já nevím jaký úklid, děláte je beztak obden.
• Nemusíte se víc bát o sebe, protože strach, který máte o to malé uřváně, co s Vámi žije, se s žádným jiným strachem nedá srovnat.
• Nemusíte složitě plánovat svůj volný čas, beztak žádný nemáte.
• Nemusíte se obávat, že se v nejbližších několika letech budete cítit sami – dítě s Vámi ochotně stráví každičkou chvilku, i když, o to stojíte ze všeho nejméně (např. na záchodě).
• Nemusíte se bát, že Vás ve Vaší původní práci na Vašem původním místě po návratu z rodičovské už nezaměstnají. Do práce se s největší pravděpodobností nevrátíte, protože tohle nemůžete přežít ve zdraví.
• Nemusíte se navlíkat do moderních outfitů, ani si vymýšlet složité účesy. Nikdo si Vás ani nevšimne. Všechny akorát zajímá „to“, co vezete v kočárku.
• Nemusíte se rozčilovat, vztekat, plakat ani prosit, nic z toho na Vaše dítě totiž neplatí.
• Nemusíte chodit do posilovny, tahání tašek s nákupem, balíků s plenami a dítěte, a to ideálně najednou, Vás zocelí skoro jako to fitko
• Nemusíte chodit do práce, jste přece na dovolenéééééééé….. 🙂

Vánoce už klepou na dveře, o tom žádná. V obchoďácích mají vánoční výzdobu, akorát koledy zatím díkybohu nehrajou, ale i na to dojde. Každá reklama v televizi doporučuje ten nejvhodnější, nejlepší a nejkvalitnější dárek. Letáky přímo překypují výhodnými nabídkami a všechno, co se dá koupit, teď křičí víc, než kdy jindy: „Kup si mě!“
A tak já listuju letáky, sleduju reklamy, serfuju po internetu a hledám a nenacházím dárek, který by splňoval všechno, co má Andrýsek rád. Dárek, který by ho potěšil, dárek, který by ho bavil, dárek, který by ho něco naučil a dárek, který bych asi po dvou hodinách užívání začala nenávidět. Dárek, který by dělal dostatečný hluk a bordel, dárek, o který bych si aspoň dvakrát denně zvrtla nohu, dárek, který bych sice proklínala už v den koupě, ale on by ho prostě a jednoduše miloval. Ideální dárek, který by měl všechna kritéria níže popsaná a to pokud možno v jednom.
Mělo by to být něco, co je přiměřeně malé, aby to unesl, ale zároveň přiměřeně velké, aby si do toho mohl vlézt; přiměřeně jednoduché, aby zvládal ovládání; přiměřeně hlučné, aby mi to lezlo na mozek, což jemu činí bezmeznou radost; přiměřeně měkké, aby do toho mohl padat; přiměřeně mokré, aby se v tom mohl máchat; přiměřeně sypké, aby si to mohl sypat do vlasů; přiměřeně pružné, aby se to dalo natahovat; přiměřeně chatrné, aby se to dalo trhat na kusy; mělo by to být přiměřeně lehké, aby si s tím mohl pohazovat a mělo by to skákat, jinak ho pohazování nebaví; musí to mít přiměřeně čudlíků, co se dají mačkat; přiměřeně koleček, co se s nimi dá točit a zároveň to na nich může jezdit; musí to být rozkládatelné na přiměřený počet malých kousků, aby se mohly povalovat po celém bytě; musí to být částečně jedlé – na ochutnání; trochu plyšové na muchlání a trochu plastové, aby s tím mohl mlátit o zem; trochu dřevěné, ať je v tom taky kus přírody a trochu látkové, aby si to mohl požužlat; mělo by to mít obrázky zvířátek, abych mu je musela furt dokola předvádět a mělo by to mít otvory, do kterých se dá leccos strčit; a k tomu všemu by to mělo rozvíjet kreativitu a jemnou motoriku a ideálně by u toho měl vydržet alespoň 4 hodiny denně a to nejlépe v kuse.
Nevíte, náhodou někdo, kde se něco takového dá sehnat???

Už je to pár dnů, co i můj drahý syn udělal svůj první samostatný krůček. Od té chvíle jich udělá každým dnem víc a víc. Je to sice „pan opatrný“, a než by jednou spadnul, raději si to třikrát rozmyslí, ale i přesto lze říct, že chodí.
To ovšem neznamená, že by se naše tempo nějakým způsobem zrychlilo. Právě naopak. Kočárek je teď nenáviděný dopravní prostředek a Andrej chce všude chodit pěšky. Při chůzi vypadá, jak náměsíčný– s rukama vepředu a klátí se, jak osika ve větru. Ale ať to vypadá jakkoliv, kterýmsi směrem se po dvou přemísťuje a to je hlavní.
Tuhle jsem měla výborný nápad, že si zajedeme na poštu a do obchodu s dětským zbožím autem a protože je to kousek od sebe, tak na obě místa dojdeme z parkoviště pěšky. Já už jsem to dopoledne nestihla nic jiného. 20 ti minutový výlet se nám protáhnul na hodinu a tři čtvrtě a oba jsme se vrátili domů na pokraji svých sil, nebo já teda určitě. Nestihla jsem sice nic, zato Andrejek cestou stihnul:
zvolit asi tisíckrát přesně opačný směr, než kam jsme měli namířeno; kydnout na zadek do jediné louže, kterou jsme cestou míjeli; rozesmát svým stylem chůze skoro 100% kolemjdoucích, 5 minut klečet na zemi a pohazovat si s kamínkem; vzít do ruky psí hovínko, které leželo v trávě a skoro si ho strčit do pusy (na jeho obranu budiž řečeno, že i mně to hovínko z počátku připadalo, jako klacík); několikrát spadnout na ruce, udržet tuto pozici a bavit se tím, že na mě dělal kuk mezi rozkročenýma nožičkama; asi stokrát zahodit čepici a nakonec ji vyválet v tlejícím listí; olizovat zábradlí před poštou; ztropit hlasitou vzteklou scénu, když jsem ho od zábradlí nekompromisně odnesla; dělat na mě kuk a honit se, se mnou, uvnitř pošty; 3x mi utéct za dveře na fotobuňku ve chvíli, když jsem stála u přepážky; zaseknout se u automatu na pití a mačkat tam všechny knoflíky v dosahu; vztekat se, že na všechny nedosáhne; znovu se snažit olizovat zábradlí; neustále se chtít dostat k silnici a to všemi možnými způsoby; dělat nožičkama cáky cáky v louži, do které prve kydnul; utřít naše špinavé auto ručičkama a bundou, zatímco jsem do něj dávala vyzvednutý balík.
Následně v obchodě s dětským zbožím: točit se všemi koly u všech kočárů; shodit 2 fusaky z věšáku a vztekat se, když je nemohl překročit; několikrát vlézt do prostoru „jen pro personál“; snažit se vlézt do vystaveného chodítka, následně spadnout a začít hrozně plakat; vpasovat se mezi vystavené kočárky a nemoci vylézt ven; tak moc a tak dlouho tam naříkat, až jsme s prodavačkou myslely, že si tam snad skřípnul někde prstík – neskřípnul; mermomocí chtít nést opravené madlo od kočáru, které jsem si v obchodě vyzvedla, skoro větší než on; vztekat se, že ho neunese; mlátit s madlem do zdi a nechtít se hnout z místa; opět zvolit přesně opačný směr, než ten k autu; nesouhlasně kvičet, když jsem to už nevydržela a k autu ho prostě donesla; vzpínat se a všemožně mi znemožnit zapnutí do autosedačky.
Doma jsem si udělala bilanci tohoto výletu a byla vcelku tristní: Andrej byl špinavý od hlavy až k patě, takže všechno oblečení muselo do pračky; já jsem byla zhuntovaná víc, než kdybych ten čas strávila v posilovně; neměla jsem už sílu vařit, takže jsem Andrejka odbyla mimihotovkou a sebe chlebem ve vajíčku; po obědě jsem padla jak podťatá do postele s Andrejem a vyspávala 2 hodiny, místo abych uklízela a tak podobně.
Já vím, že vám to připadá, že se dohromady nic nestalo, ale mě tohle dopoledne stálo minimálně 3 roky života a kdoví kolik vrásek navíc. To už nemluvím o počtu peprných nadávek, co jsem musela spolknout.
No, zdá se, že nás těžkají těžké zítřky.
Takže vzhůru do vyššího levelu a tedy i fáze: „chodíme“ 🙂

Je 23:10 a já konečně ulehám.
Po celodenní šichtě s Andrejem, jsem ještě uklidila všechny hračky, utřela všechny šmouhy (aspoň ty, kterých jsem si všimla), znovuzprovoznila už asi po sté Andrejem zablokovaný notebook, vylovila zpoza skříně všechny míčky, našla a srovnala všechny boty do páru, posbírala všude možně se válející kaštany a naaranžovala je zpět na stůl, smetla ze sedačky a křesla všechny drobky (vysavač u nás nepřichází v úvahu, Andrej má z něj hysteráky), posbírala dětské knížky a srovnala je do poličky, uklidila koupelnu, kde to po koupání vypadá jak po vlně tsunami, srovnala suché ručníky do poličky a mokré na topení, uklidila pod ručníky skryté vysypané vatové tyčinky, vylovila z vany všechny hračky, šampóny a mýdla a taky můj oblíbený suchý olej (kde ho to zpropadené dítě vzalo???), naštěstí zavřený, vypustila a umyla vanu, vytahala z pračky kostky a kelímky a strčila tam prádlo na ranní praní, uklidila kuchyň, umyla nádobí a utřela skříňky a lednici zapatlané od dětských prstíků, utřela a uklidila nádobí, stoupla na zapomenutý kaštan a chvíli vzteky a bolestí skákala po jedné noze, vyhodila kaštan do koše, zjistila, že koš je plný a tak ještě skočila s košem a dala převařit vodu na ranní mlíko.
Je 23:15 a Andrej v postýlce začíná naplákat. Beru si ho do postele. Obložím ho peřinami a polštáři, podám oblíbený dudel a spacího psa, přikryju ho, to vše po tmě. Zdá se, že usíná. Je 01:24 a já dostala parádní kopanec do hlavy. Andrej leží napříč celé postele, tak ho srovnám, podám oblíbený dudel a spacího psa, přikryju ho.
Je 01:50 a já nemůžu usnout. Pobolívá mě hlava. Andrej se na mě lepí, je mi horko a asi musím na záchod. Cestou nechtě vrazím do komody a to probudí Andreje. V duchu zakleju. Hned skočím k němu do postele, podám oblíbený dudel, spacího psa, přikryju ho. Ale Andrej nespí. Hází sebou na všechny strany a v tom ve tmě vidím, že si v posteli sedá. To je strašlivá varianta. To totiž znamená, že spát se hned tak nebude. Snažím se ho zpacifikovat. Přinutím ho si lehnout, skoro násilím mu narvu dudel do pusy, spacího psa do ruky a přikryju ho. Nesouhlasně kňourá, mrví se, kope nohama. Pak vyplivne dudel, odhodí spacího psa a začne vykládat na celé kolo papapapa. Vím, že je dospáno. Máme papírové zdi, a tudíž ho musím buď hned uklidnit, nebo ho nějak zabavit, jinak vzbudí celý barák. Zkouším ještě jednou tu variantu s dudlem, psem a přikrývkou, ale marně. Andrej slézá z postele a já jsem nucena taky vstávat.
Je 02:31 a já sedím v křesle a hledím do zdi. Můj syn si chvíli jezdil s auty, která už jsou roztahána po celém bytě a teď právě hází míčky za skříň.
Je 03:03 a já si přeju spáááát. Andrej rozhazuje kaštany po obýváku.
Je 03:08 a já pouštím na notebooku pohádku. Andrej se na ni chvíli vydrží dívat. Zatímco si odskočím do kuchyně, stačí notebook opět (už asi po sté prvé) zablokovat.
Je 03:44 a Andrej vylívá čaj na stůl a spokojeně si v té mokré louži cachtá ruce. Nemám ani sílu mu cokoliv říct. Kdy stačil roztahat pohádkové knížky, to ani nevím, jisté je, že jsou opět všude po zemi.
Je 03:56 a Andrej si mne oči. Neprotestuje, když ho ukládám. Podám mu dudel, spacího psa, přikryju ho. Do několika málo minut usíná.
V obýváku jenom zhasnu, ten bordel kolem dělám, že nevidím. Vyčerpaně padnu do postele.
V 6:15 budíček, můj syn je vyspaný.
A všechno zase nanovo 🙂

Jmenuju se Andrej, je mi 15 měsíců, ale cítím se na 12. Maminka to ale neví a to je možná chyba. Nechce se mi ani chodit, ani mluvit, protože je mi dobře tak, jak jsem. Nikam nespěchám, jak jsem to tak vyhodnotil, ono ani není kam. Za tu dobu, co jsem na světě, jsem už leccos pochopil a viděl. A jak to vidím já, tak být velký není žádné vítězství. Když je vám 12 měsíců, nikdo po vás skoro nic nechce. Pro všechny jste malý, roztomilý človíček, který když na povel zatleská ručkama, ukáže, jak je veliký a podobné nesmysly, tak jsou všichni nadšením bez sebe. Nemusíte ani chodit a ani mluvit a všem to přijde cajk. Když něčemu rozumíte, tak jste za ty nejchytřejší a když ne, tak to nevadí, jste přece ještě ták malincí. Furt vás někdo nosí a vozí a krmí a nikdo nereptá a všechno je jak má být. Když hodíte bobek kamkoliv ve chvíli, kdy si větráte kulky, tak vás málem i pochválí a jste za roztomilé miminko. Všichni vás vůbec pořád chválí a vy často ani nechápete za co. Na druhou stranu, ale už umíte sedět a lézt a tak kam potřebujete, tam se přesunete. Když něco chcete, tak si na to ukážete a většinou to i dostanete. A když ne, tak stačí spustit menší, či větší řev a dostanete určitě něco jiného, tak k čemu nějaké mluvení? S řevem je to vůbec zajímavé, protože když se potřebujete stát středem pozornosti, stačí spustit a hned se všichni seběhnou. Z kočárku máte super výhled, tak k čemu nějaké chození, když se můžete vézt. Je to sladký život, ten život mimina.
Pak se ale něco stane, asi to bude tím časem, co tak rychle letí a najednou, je všechno jinak. Už nejste malé roztomilé miminko, ale „velký“ kluk. Už byste měli začít mluvit a chodit a poslouchat a chodit na nočník a co já vím snad i chodit do práce, nebo co. Sladký život mimina je najednou minulostí a po vás teď naopak pořád někdo něco chce. „Andrejku, udělej ee; Andrejku, pusť se toho stolu; Andrejku, podej gaga; Andrejku, už začni chodit!“ To je prostě pořád něco. Stejné je to i s mluvením.“ Andrejku, řekni máma, ee, hami, toto.“ Nikdo nechce chápat, že si skvěle vystačíte s dádádá, papapapa a ukazováním. Lidi toho namluví a beztak to není k ničemu. Systém ukazování se naproti tomu skvěle osvědčil. Další problém je chození. Všichni vás nutí chodit, ale když to tak vidíte kolem sebe, jak pořád všude všichni chodí, tak se vám do toho ale vůbec nechce. Máte pocit, že v životě se nachodíte dost, tak kam ten spěch? Teď vás povozí a ponosí, tyhle nesporné výhody s chozením ale skončí. Další věc je, že všichni sice chodí, ale nikdo nepadá. Chtěl bych vás vidět, jestli byste tak rádi chodili, kdybyste padali tak často, jako já. A já padání přímo nesnáším! Za prvé to bolí a za druhé se vždycky tak leknu, až si cvrknu do plínky a to mě rozpláče. Za mě teda když to chození musí být, tak jedině s oporou. No, a když potřebuju vyrazit někam do prostoru, tak prostě jdu po čtyřech a vyjde na to stejno, tak nevím, kde furt všichni vidí problém. A vůbec má pořád někdo nějaký problém. Věčně něco nesmíte, nebo musíte. Co chcete, to nesmíte, co nechcete, to musíte, no kdo se v tom má vyznat? No a pak ta věc s nočníkem. Ta je vůbec nepochopitelná. Co je špatného na plínkách? Jste s maminkou tak báječně sehraní, když si do nich káknete, dáte znamení a že je maminka chápavá, tak hned ví a plínku vymění a vy jste spokojení a tudíž i maminka, tak proč to komplikovat nějakým nočníkem? Nočník na hraní, dejme tomu, ale na kakání a čůrání jsou plínky a basta. Taky už se maminka občas za něco zlobí. Třeba když strkám pořád dokola ruce do Miiny misky s vodou, ale když ono to tak báječně cáká a já si prostě nemůžu pomoct. Jo, to když mi bylo 12 měsíců, tak se na mě nezlobil nikdo.
A pak má chtít jeden malý človíček vyrůst. Být velký to jsou jen samé příkazy, zákazy, problémy a komplikace. Ne, ne, já dokud to půjde, budu se zuby nehty držet kouzelných 12 měsíců a budu pořád to malé miminko, které nic nemusí a všichni ho na rukou nosí. Doslova i obrazně. 🙂