Rozhodla jsem se, že zajdu s Andrejkem do cvičení určeného pro batolátka. To aby se trochu rozhýbal a vůbec se tak nějak pobavil. Do této doby jsme navštěvovali hrací koutky, hřiště, pískoviště a taky jsme chodili plavat, když byl ještě úplně malinký. Mezi dětmi je, řekla bych, téměř denně. Ale i tak jsem si říkala, že mu to jenom prospěje. Teď už si nedokážu vybavit, jak jsem si Andrejkovu úvodní hodinu ve cvičení představovala, ale ať byla má představa jakákoliv, předčil veškerá má očekávání. To je jisté.
Už při příchodu do tělocvičny mě překvapila jedna věc, a sice to, že všechny děti chodily. Asi jsem se zatvářila udiveně, protože jedna z maminek to hned okomentovala: „To nevadí, hlavně, že aspoň lozí.“ Tak to bychom měli , hlavně, že aspoň lozí – v 15ti měsících – hned jsem se cítila líp. Andrej se ale mezitím už náramně bavil. Běhal (rozuměj po čtyřech) po celé tělocvičně, bral všem pití a hračky, vytlačoval děti z lavičky, choval se, jak urvaný z řetězu. Několikrát jsem se ho snažila usměrnit, ale nic nepomáhalo. Vypadal, jako kdyby v životě nebyl mezi dětmi. Jako bych ho celý dosavadní život držela na uzdě doma a teď ho poprvé vypustila mezi lidi. Lítal (rozuměj po čtyřech) sem a tam, jak splašený, vylézal na lavičku a zase z ní slézal, když z ní rovnou nepadal a tak podobně. Říkala jsem si, že až začne program samotný, tak ho to chytí, zabaví se a zklidní.
Začaly jsme představováním. Všechny děti seděly způsobně na kolenou svých maminek, naproti tomu já, na těch svých, Andreje držela s vypětím všech sil. Oba jsme to vydrželi k představení druhého dítěte z asi deseti. Pak jsem ho prostě musela pustit a on zase zmizel kamsi do prostoru. Při jeho představování jsem jen kývla hlavou někam směrem, kde jsem tušila, že asi je a pronesla: „Já jsem Jana, to je Andrej, je mu 15 měsíců, nechodí, ani nemluví a jak se zdá, je spokojený.“ Ostatní maminky měly děti od asi 15-ti do asi 22 měsíců a povětšinou už řešily nočník jednotlivá slova, která říkají, atp.(všechny děti samozřejmě chodily), no evidentně jsme byli mírně řečeno pozadu. Pak přišla na řadu profláklá básnička paci paci. Odchytila jsem vzpouzejícího se Andreje a přinutila ho sednout si ke mně. Paci paci dobře známe a on dokonce i třikrát tlesknul. V duchu jsem se zaradovala a řekla si, že to určitě půjde. Ach, jak jsem se mýlila. To bylo totiž Andrejkovo jediné zapojení, dál už si jel jenom svou linku a běda, když mu do ní někdo vstoupil. Popravdě další program si pamatuju jen velmi matně. Víc, než program, jsem sledovala svého syna a obávala se větší, či menší katastrofy. Proběhlo něco s hudebními nástroji. To ke mně taky Andrej asi na půl minuty přišel (rozuměj po čtyřech), dvakrát třísknul do bubínku, jednou zahrkal s rumba koulí a pak obcházel (rozuměj po čtyřech) jednotlivé děti, bral jim jejich hudební nástroje, a když mu je nechtěly dát, vynucoval si je řevem, který vždycky nakonec každého přesvědčil. Když nástroj získal, vítězně s ním třísknul o zem a šel (rozuměj po čtyřech) opruzovat další dítě. Maminky se blahosklonně usmívaly, jakože chápou, ale dokážu si živě představit, co si asi myslely. Další, co vím, že proběhlo, byla hra s gymnastickými míči. U té se Andrej zasekl na delší dobu. Sice se vůbec nezúčastnil cvičení samotného, ale vymyslel svůj vlastní program. Koulel míč před sebou a chodil za ním (rozuměj po dvou!) po celé tělocvičně. Vše probíhalo v klidu, dokud nenarazil na překážku, což byla vždycky některá z maminek, nebo některé z dětí. To pak do dotyčné(ho) narážel míčem a u toho řval, a to tak dlouho, dokud mu ten někdo jednoduše neuhnul. Střídavě jsem mu domlouvala a snažila se míč přesměrovat do bezpečí, ale nic nepomáhalo. Vždycky jel nakonec svou cestou a vždycky do někoho narazil. Ostatní děti už dávno míče vrátily na místo a jely další několikáté cvičení. Andrej i nadále zarputile koulel míč před sebou. Při hře, kdy děti utíkaly naproti sobě a snažily se jeden druhého chytit, si to můj miláček s míčem štrágoval rovnou středem tělocvičny a všechny děti ho musely obíhat, protože on neuhnul ani o píď. Nervózně jsem sledovala čas na mobilu a toužebně si přála, aby už byl konec. Poslední, čeho se, po svém, zúčastnil, byla hra s obyčejným míčem. Míč byl vždy vhozen do prostoru, bylo vyvoláno jméno jednoho dítěte a to dotyčné dítě muselo za míčem utíkat a přinést ho zpátky. Když můj andílek zmerčil hru s míčem, opustil ten gymnastický a zapojil se. Ať vyvolali kohokoliv, za míčem vždycky nejrychleji doběhl (rozuměj po čtyřech) můj syn a nikoho k němu nepustil. Po chvíli ho sice odhodil, ale když zase byl míč vhozen a vyvoláno jméno, tak se do toho opět vložil a usurpoval míč pro sebe. Nedalo se mu vysvětlit, že hrát by si chtěly i ostatní děti. Měl svá pravidla a ta tvrdě uplatňoval. Andrej do konce hodiny ještě stihnul rozplakat holčičku, které do slova a do písmene vyrval z ruky její láhev s pitím a nechtěl jí ji za boha vrátit a celou tuto one man show zakončil šíleným a vzteklým řevem. To když jsem mu holčičky pití sebrala a chtěla jsem ho posadit na skluzavku. Řval, jak když ho na nože berou, vzpínal se, vzpouzel, prohýbal se do tvaru luku a já měla sto chutí vystřelit ho, jako šíp, někam na měsíc. Pak už jsem nás jen v rychlosti sbalila a zbaběle utekla, nutno podotknout, že to bylo až na konci.
Já vážně nevím, jestli se tam ještě někdy vrátíme. A hlavně nevím, jestli nás tam vůbec ještě pustí.
V každém případě jsem si ještě včera ráno lámala hlavu s tím, o čem dnešní příspěvek bude. Tak děkuju za inspiraci, můj nejmilejší 🙂