Archiv pro měsíc: Říjen 2015

Matky

Začínám být alergická na supermatky. Jsou, na rozdíl ode mě, vždy připraveny na každou, i tu nejvíc nenadálou situaci, která se s dítětem může udát. Vyznačují se tím, že mateřství naprosto propadly a dítě je pro ně jediným středobodem vesmíru. Ony samy, jejich vlastní životy a životy jejich bezdětných (teď už bývalých) kamarádek, zmizely kdesi v propadlišti dějin. Na pořadu jejich dne se nachází pouze dítě, jeho sezení, jeho lezení, jeho chození, jeho spaní, jeho nespaní, jeho pláč, jeho smích, jeho nemoci, jeho zdraví, jeho krmení, jeho prdění, jeho kakání a jeho čůrání. Mají, na rozdíl ode mě, v tašce od kočáru absolutní pořádek a tašku mají vždy vypranou a možná i vydezinfikovanou. Nechávají děti přirozeně se vyvíjet. To v praxi znamená, že nikdy, ale NIKDY, dítě neposazují, dokud si nesedne samo (a to i kdyby v hluboké korbě kočáru v leže řvalo na celé kolo a to evidentně proto, že nic nevidí), nikdy, ale NIKDY, by dítě nedaly do chodítka (aby ho jen tak zabavily), nikdy, ale NIKDY, nenechávají dítě dívat se na televizi (i když venku celý den prší a s dítětem je doma už k nevydržení) a nikdy, ale NIKDY, je nemůže nic rozhodit, protože supermatky mají superschopnosti a superděti.
Začínám být alergická na psychomatky. Jsou, na rozdíl ode mě, ze všeho vycukané a na zhroucení. Jejich dítě nejmíň spí, nejvíc pláče, nejhůř pije, roste buď moc, nebo málo, pokud trpí na zaražené prdy, jsou to ty nejzaraženější – obvykle zaražené až minimálně v plicích – pokud mu rostou zuby, tak to má ten nejhorší možný průběh a vůbec všechny momenty, které s dítětem mohou nastat, se odehrávají v těch nejčernějších barvách. Tyto matky, bledobílé v obličeji, většinou váží 40 kg i s kočárem a když je potkáte, máte sto chutí volat buď záchranku, nebo Kroměříž. Doma zásadně nic nestíhají, protože právě to jejich dítě vyžaduje tolik pozornosti, kolik žádné jiné dítě na celém širém světě. Vlasy si myjí jednou za týden, protože častěji to nestíhají a trpí samomluvou. Jsou ze všeho na nervy a ve všem vidí problém. Mít dítě je pro ně naprosto zničující.
Začínám být alergická na biomatky. Mají, na rozdíl ode mě, denně navařeno a to výhradně z biopotravin. Jídelníček jejich dětí je tak pestrý, že do slova a do písmene hraje všemi barvami. Biomatky jsou báječné kuchařky a recepty si mezi sebou předávají. Zabývají se zdravou výživou a čtou etikety na všech výrobcích. Z obyčejného, jen si skočím do obchodu, se rázem stává celodenní výlet, protože přečíst ty etikety, to dá vážně fušku. Jejich děti neochutnají guláš řádně okořeněný, nebo kuře na paprice ve 12 měsících. Nejsem si vůbec jistá, jestli je vůbec kdy ochutnají. Do minimálně dvou let jsou kojeny a potom se stravují zásadně zdravě a pouze biopotravinami. Jejich děti nikdy nemají v kočárku rozdrobený rohlík, protože jednoduše rohlíky nejí. Pokud pečivo, tak jedině z domácí pekárny. V taškách od kočárku nemají kusy sušenek, rozsypané piškoty, šmouhy od pribiňáku, protože své děti těmito „jedy“ nekrmí. Mají tam krabičky a v nich nakrájená biojablíčka, domácí špaldové sušenky a ve skleničce jáhlovou kaši oslazenou agávovým sirupem (nic proti těmto pochutinám, ale čeho je moc, toho je příliš, že). Na nás, matky, které své děti občas krmíme i tkzv. mimihotovkami (hotová jídla ve skleničce) se dívají hodně výmluvně a skrz prsty. Biomatky se zásadně nelíčí a vypadají co možná nejpřirozeněji. Používají pouze čistě přírodní kosmetiku, pokud vůbec nějakou. Na nohou nosí typické sandály (stejné pro muže i ženy), určené pro volnočasové aktivity a do terénu. Možná, že děti vedou k vegetariánství, či veganství. Kdo ví, biomatky jsou totiž velmi nečitelné.
Začínám být alergická na businessmatky. Jsou, na rozdíl ode mě, neustále v domnělém pracovním zápřahu. Píšu domnělém, neboť zmíněné dámy si zatím nestačily povšimnout, že se nacházejí na mateřské dovolené. Většinu svého dne visí na iphonu, imacu, či ipadu a dítěte si téměř nevšímají. Nechávají ho růst, jak dříví v lese, nevštěpují mu žádná pravidla, ani hodnoty a jsou na to hrdé. Razí heslo, že dítě se musí se vším poprat samo, s nimi se život taky nemazlil, tak co?!? Dítě nemá žádný režim, vše se řídí dle vytíženosti businessmatek. Když dítě neutišitelně pláče, jsou schopny umlčet ho všemi prostředky, jen aby mohly dokončit telefonní hovor s obchodním partnerem z Malajsie, nebo z Kotěhůlek. Mají ten nejdražší kočár a v luxusní tašce obrovský diář. Furt něco vyřizují a zařizují a snaží se být stále v obraze, i když ve firmě se s nimi momentálně nepočítá. Až si toho jednoho dne všimnou a u každé tento den dřív, nebo později nastane, skončí na drogách, práškách a alkoholu a později možná i v léčebně, či blázinci.
Mám ráda prostě a jenom matky.
Matky, co nejsou neomylné. Matky, co občas vaří, ale občas taky ne, co někdy jí zdravě a někdy prasí a jejich děti s nimi. Matky, co dětem vrazí do ruky rohlík, jenom ať je klid. Matky, co dětem pustí pohádku, aby měly chvilku pro sebe. Matky, co dítě strčí do chodítka, jen ať nějak dítě zabaví a sobě uleví. Matky, co když se spolu sejdou, tak nemluví jen o dětech. Matky, co otevřeně přiznají, že to dítě je poděs a že toho mají někdy taky plné zuby. Matky, co si klidně dají dvě deci, zatímco si dítě na písku občas hraje a občas se jím krmí. Matky, co mají v tašce od kočáru sice bordel, ale zas mají naději, že tam někde bude zapadlá cigareta (k té dvoudecce ;-)).
Mám ráda, nás matky, co i přesto, že své děti milujeme víc, než svůj život, nezapomínáme mít rady samy sebe 🙂

Nové boty

Měla jsem je vyhlidnute a uplne jsem ho v nich videla.  Nové boty, kotníčkové, teplé, frajerské, prostě boží. Vletíme do obuvi a jdeme zkoušet. Hm, mají tady i televizi a v ní jede pohádka. Říkám si, že to bude idylka…idylka trvá asi 5 vteřin. Andrej se začíná všemozně ošívat a vztekat. Vší silou si ho držím na klíně. Snažím se zachovat klid a ukonejšit i malého satana. Ukazuju mu ty frajerské botky. Jednu si s řevem vezme do ruky a začne s ní mlátit o krabici. Tato bohulibá činnost ho uklidní. Hlavně, že už neřve. Druhou botu se mu snažím všemozně obout,ale nedaří se. Navíc už zase začíná řvát. Asi by rád celou zimu běhal v sandálkách a nebo ještě líp, úplně bos. Ostatní nakupující se po nás začínají ohlížet. Já se začínám potit, za prvé horkem a za druhé nervama. Rvu mu ji tam skoro násilím a on řve čím dál víc. Teď už to musí být slyšet až ven. Několik zevlounu se odporoučelo zevlovat někam, kde je vetší klid. Ten řev se sice nedá vydržet, ale člověk si zvykne na všechno. Svádím marný boj s malou nožičkou a frajerskou botou. Po pár minutách to vzdávám. Tak koupíme boty trochu míň frajerské, hlavně, ať se dobře obouvají a splní svůj účel. Vyberu jedny na dálku očima a podám je. Malý má nudli u nosu a já nemám kapesník. Už ať jsme odsud pryč! Znova zkoušení boty,znova řev a znova neúspěch. Už mám nervy na pochodu. Přiložím botu ze spoda k noze, otipuju, že je to ono, popadnu dítě, sbalím nové boty, staré boty (ty už mu neobouvám, na to už ani jeden z nás nemá) a letím k pokladně. Malý popotahuje. řada u pokladny se rozestoupí a pusti nás dopředu. Už tam evidentně všechny serem. Takhle si nedělní nakupovaní určitě nepředstavovali. Buďte v klidu, já taky ne. Rychle platím a mizím. V autě si úlevou vydechnu. Nastartuju auto a otevřu okno. Vdechuju výpary okolních aut a kupodivu je mi líp. Než zařadím, mrknu dozadu. Andrej spokojeně žužlá novou botu a ani nedutá. Asi jsem nakonec dobře vybrala.

 

Změna času

Nikdy jsem se změnou času neměla problém. Vždycky jsem se s tím úplně v pohodě srovnala. Prostě jsem to brala tak, že k životu patří a nijak jsem se tím nezabývala. Až doteď. Začalo se u nás totiž vstávat v 5:30! A tím se celý náš režim o hodinu, až hodinu a půl posouvá, což je značně nevyhovující a stresující, tedy alespoň pro mě.
Můj syn už od brzkého rána pokřikuje na celý dům, nejspíš, aby upozornil sousedy i náhodné kolemjdoucí na to, že tady vstáváme ještě za tmy. I Mia má ještě půlnoc, ale jen do chvíle, než ji objeví a začne po ní skákat, křičet jí do uší, tahat ji za ně a s dobrým úmyslem ukázat, kde má očičko (to teď u nás frčí), ji střídavě píchat do levého a pravého oka. Moc dlouho to nevydržíme, ani já, ani pes a do 10 minut většinou vstaneme (Mia se na rozdíl ode mě pouze přesune z jednoho spacího místa na druhé a tak putuje po zbytek rána). Tudíž už v 6 hodin ráno tady sedím s polodopitou kávou. Ten malý satan dupe po celém bytě, na notebooku jede výživná pohádka Prasátko Pepina, kterou sleduje jedním okem a druhým se ohlíží po Mii – vždycky počká, až zase znova zadřímá a pak se na ni vrhne se svou etudou – tahání, řev a očičkó. Ona chvíli drží a pak se zase přesune na druhé spací místo, čímž se ho asi na 5 minut zbaví a tak pořád dokola. V 6,30, to už je u nás ráno v plném proudu, mlátí se všemi hračkami o zem, ty které hrají pouští pořád dokola, z těch, které nehrají se snaží vyloudit zvuk alespoň hodem dalekým. No klidně se zastavte, v půl sedmé to u nás prostě žije! Já piju druhé kafe a ještě stále nevěřím tomu, že už nebudeme spát. Venku ještě není úplné světlo. V 7 hodin jsem se se spánkem na dobro rozloučila. Mé roztomilé děťátko už stihlo roztahat hračky po celém bytě, vzbudit i ty nejzatvrzelejší spáče v bytech okolo a teď na mě doráží s leporelem a chce, abych mu ukazovala, jak dělá pejsek, kočička a podobné zvířectvo. Začínám mňoukat, štěkat a kokrhat, podle toho, jak jdou obrázky po sobě, no učiněný blázinec. Mia má za sebou už tak přibližně 8 koleček. V 8 začínám vařit. Andrej už si se vším pohrál – asi tak minutu s každou hračkou – a rozhodl se, že mi pomůže s vařením. Vysadím ho na linku a bez toho, aniž by ublížil sám sobě, nebo mně, nebo nedejbože já jemu, se snažím něco uvařit. A tak zatímco já krájím, strouhám, čistím a dávám na sporák, doprovázím tuto činnost životu nutnými zákazy: „Nestrkej tam ty ruce! Neházej to na zem! Pozor, pálí! Neházej mi to té misky! Ať nespadneš! Neber to, rozbiješ to! Pozor, prská to! Já jsem ti říkala, ať tam ty ruce nestrkáš! Podívej se, jak vypadáš! No, tak ti pěkně děkuju a můžu začít od znova!“. Nakonec se s úlevou, a většinou zdárně, probojuju k tomu, že dám vařit nějaké jídlo. V 9 je uvařeno a vyrážíme ven. Někdy po 10 se vracíme. Kolem 11 moje drahé ranní ptáče usíná, protože do oběda prostě od 5,30 nevydrží. Tím mě připraví o možnou sladkou poobědovou 20ti minutovku – mnohdy nejkrásnější část mého dne – před obědem totiž nemám na spaní ani pomyšlení. A tak dám do pořádku celý byt, uklidím všechny hračky, ohřeju si oběd, chvíli serfuju po netu a ani se nenaděju a už se ten minichlapeček z ložnice dožaduje mé pozornosti a začínáme zase na novo.
Začínám chápat ty, co nesnášejí posun času. Nemáte někdo doma k podepsání tu petici za jeho zrušení?

Jablečný koláč

Takové normální sobotní dopoledne. Oběd hotový, zbyl nějaký čas, energie a chuť a tak jako zákusek peču jablečný koláč. Andrej si spokojeně jezdí s autíčky, pes dřímá v pelechu a mně se všechno skvěle daří – tak takhle by to možná mohlo vypadat, ale určitě né u nás doma. oběd máme od včera a ten koláč jsem se vážně uvolila upéct. Andrej si asi 3 minuty fakt sám hraje a Mia využívá příležitosti, kdy si jí ten malý vysírka nevšímá a spí pro jistotu i do foroty. Za asi 10 minut je ovšem situace úplně jiná. Andrej sedí na kuchyňské lince a pomáhá (to aby mi nevisel na noze). Jenom na moment se otočím a celá linka je zalitá olejem. Má ho všude na sobě i kolem sebe, jenom doufám, že si z té láhve rovnou nepřihnul a nemá ho i v sobě. Olej kape i do šuplíků a skříněk. Jednoduše paráda! Popadnu dítě, letím s ním do koupelny, tam ho celého vysleču vysprchuju, znova obleču, to se samozřejmě neobejde bez řevu. uklidím celou linku, vytahám a vytřu všechny šuplíky a skříňky a to vše za hlasité asistence mého syna. Mia už nespí, nervózně popochází kolem. Cítí, že jsem nasraná a má pravdu. Vracím se zpět ke koláči. Andrej se mi věší na nohu a začíná naplákat. tak ho znova vysadím na linku, aby mi asistoval. Chyba! Bere všechno do rukou, strká prsty do připravovaného těsta, hází na zem skořápky od vajíček, a tak podobně. Jednou rukou se snažím dodělat těsto a druhou usměrnit to dítě. Začínám si vyčítat, že jsem se vůbec s nějakým posraným koláčem angažovala – nota bene, když jsem v životě nic neupekla. Blíží se 12. hodina. Možná by se to dítě mohlo najíst a jít spát. Ohřeju oběd, strčím malého do židličky a snažím se do něj nasoukat kaši s masem. Řve, jak když ho na nože berou a prská tu kaši všude kolem. Z toho soudím, že asi nemá hlad. Tak ho aspoň zkusím uložit. Chvíli protestuje, ale světe div se, asi do 5 minut vážně usíná. Konečně je všude klid. I pes si spokojeně oddechnul. Vracím se ke koláči. Strouhám jablka, to už je skoro finále, když v tom se mi při pohybu zleva doprava sklouzne noha po oleji, který zůstal nepovšimnut na zemi. Nejdřív chci zaklít, ale pak mi dojde, že jsem do toho těsta zapomněla dát olej! No, ještě, že toho chlapečka mám!!! A koláč se povedl.